Tak jsem byl včera velmi rozněžněn, neb mi ta nezbednice věnovala až dojemně obdivnou kapitolu o mých (ne)schopnostech, za což jí chci moc poděkovat, ale v rámci objektivity musím říct, že zas tak dobrej nejsem. Řekněme, že mám jen o trochu víc času věnovat se věcem, na které jiní nemají čas, nebaví je to nebo tomu nerozumí. A obohacuje mě to. Základ tomu asi položila Chemická, když  jsem ji v roce 2006 pomáhal vybírat první notebook. Po skončení vejšky hledala podnájem, a já jí přeposílal inzeráty. Tenkrát mi napsala krásnou větu, kterou si pamatuju dodnes, neb mám zazálohovanou historii ICQ:

"Tohle pro me nikdo jinej nedela,ze by mi takhle se vsim pomahal...." 

To byl leden 2009. Ale nic pravidelnýho. V roce 2013 mobil,  MP3 pro kolegyni z práce, ale spíš i netradiční věci, jako když chtěly Chemča a Andílek na šedesátinách jejich strejdy použít tu hlášku v divadlech, že si mají vypnout mobilu. Tu jsem nikde nenašel, můj hlas jsem shledal nevhodným, ale podařilo se mi najít kluka, jež má amatérskou dabingovou partu, a ten to pro Chemču namluvil.

Když jsme se s Ivou poznali, byl jsem šťastný, že ji znám, a to platí samozřejmě stále. Ale když jsem ji dal svý číslo, začaly u mě panovat obavy, jestli ho někdy využije, protože taky mohla nabýt dojmu, že jsem pouze slizký nadrženec, který rozdává čísla nebohým ženám, aby mohl sexuálně loudit. Ivo, řekni jim, že jsem nikdy neloudil:-)

A tak, když mě poprosila o pomoc s holčičími noťásky, byl jsem vrcholně šťasten a dojat, ale taky mi bylo jasný, že když to poseru, tak budu za kreténa, který už si nikdá u Ivči neškrtne. Vše dobře dopadlo.

Rodiče zprvu možná byli lehce nervózní, když se dozvěděli, že radím kamarádům. Ono je opravdu snazší radit přes fóra, protože u kámošů je vyšší riziko, že vás pak vyprcaj, když poradíte špatně, mně se ale nic takového zatím nestalo, nebo o tom aspoň nevím. Taky je tu možnost, že jim je blbý ventilovat nespokojenost, ale pochybuji. Nejsem zaměstnancem žádné firmy, nemám z radění žádný finanční profit a ani o něj nestojím, nemluvě o tom, že vždycky doporučuji jen to, co bych si koupil já sám. Rodičům Sladké jsem navrhl počítač, manželovi Sladčiny švagrové taky, Veselé a Maggie taky, Davidovým rodičům tlačítkový mobily, a když se na mě lidi obrací, přece nebudu říkat: "Ne, neznám, nechci nebo neumím!"

Baví mě to, naplňuje, zabíjím čas. Nedělám to z obdivu, vděčnosti, honění ega a tak. Dělám to proto, že můj vlastní život je prázdný a nenaplněný.