Včera jsem zkusil po X měsících napsat Lumpici textovku, nevím proč. Od dob, co má chlapa, je jako Stalingrad - těžce proniknutelná. Ale to už bývala i předtím. Poslední týdny mi něco dochází, něco se změnilo. Možná se tu budu opakovat, dost z toho, co zde budete číst, jste už četli v minulých kapitolách, ale cítím se jinak, hůř. Možná je to tím, že jdeme zase do léta, přes léto mám horší stavy. Asi bych řekl, že se učím žít bez lidí. Nebejt Chemický, která se snaží přebít stavy mý duše úkolama, bylo by to tragický. A stejně se člověk cítí sám. Ostatní jsou zaneprázdněný péčí o rodinu, chodí do práce a já se přestal vyvíjet. Nemám nikoho ne na sex, ale do nocí a večerů. A i kdybych někoho měl, musel bych tomu dát nějakou perspektivu. Ale jakou?

Nejsem sám. Mám rodinu, kamarády, mám virtuální ženy, mám vás, Píšáci. Ale stejně se cejtím osaměle, protože buď jsou zadané, vdané, a pokud nejsou, tak jsou třeba zaneprázdněny šprtáním na maturitu, že si nechci vyčítat, že prudím. Nechci lidi kolem sebe připravovat i o to málo času, který jim tu a tam zbývá. Takže jsem možná úplně na začátku, tam, kde jsem před 28 lety začínal - na zakládce. Bez kamarádů a žen, a tehdy mi to nevadilo. Ale pak ochutnáte a neumíte přestat. Nebo možná nechcete. To, co dřív stačilo, už dnes nestačí. Osamělost mi tehdy nevadila, protože jsem nic lepšího nepoznal.

A tak píšete Lumpici, neutrálně, žádný prasárny, jen jak se má, co její dcerka, a doufáte. Doufáte, že se rozsvítí mobil. Možná z titulu, že kdysi kdesi něco bylo, že mě kdysi kdesi milovala, ale zároveň je to proti pravidlům - má chlapa, končíte. A mě už pak přestalo bavit se jí zkoušet dovolat, když to nezvedá. Nemám nikoho jen pro sebe.

Od kamarádek jsem dostal luxusní porci času, cca 14 let. Po tuhle dobu fungovaly skvěle jako tlumiče mý samoty, kompenzovaly mi holku, která nikdy nepřijde. A kompenzujou pořád. Ale musí myslet i na sebe, svůj život, ten je nejdůležitější. A já vůl si během těch čtrnácti let nebyl schopný vytvořit nic svýho, trvalýho. Mohl jsem dát tehdy Lumpici šanci, aspoň na týden, ale to bych měl pocit, že si zahrávám s jejíma citama, a to nechci.

Aktuálně vím o dvou ženských, který mi napsaly, že to s babama umím (nebudu je jmenovat, obě jsou zadané), takže možná mám nějaký nanocharisma. Ale víte co, no...

Možná jsem moc málo sobeckej, moc málo náročný. Beru ohledy, strach z neúspěchu, strach, že někomu zkomplikuji život atd.

A víte, že jsem hajzl? Drtící mi poslala přání k narozeninám, já si ho přečetl, blbě přečetl a vyhodil, myslel jsem, že je od Přerovanky. A asi za 14 dní mi Drtící píše na FB, jestli mi dorazilo přání. Vůbec nevím, jaký myslí.

"Myslíš jako SMSku?"

"Ne, myslím poštou, dělali jsme ho s dětma!"

No kurva, v tu chvíli jsem byl úplně na dně, zkurvenej kretén prostě. Tak jí napíšu, že moc děkuju, že jsem myslel, že je od jiný kamarádky, co má dítě. To, že jsem přáníčko vyhodil, jí nepíšu, ranilo by ji to. Ale cítil jsem se strašně provinile. Poslední týdny jsem i hrozně vyčerpanej, životem, vším. Je to vostrý, přátelé. A jsem megahajzl.