V návaznosti na předchozí kapitoly bych chtěl odpovědět veřejně Korektorce na dotaz, zdali jsme s Drťkou ještě v kontaktu. Jsme, ale víceméně jen formálně, kdy si popřejeme k svátku, narozeninám a Vánocům, ale to kouzlo už se nikdy nevrátí, a to i přesto, že jsem v roce 2010 přilezl, jestli by mě po dvou letech nevzala zpátky. Vzala. Ale asi jsem byl příliš naivní v tom, že jsem doufal, že se časem dostaneme aspoň na 50 % komunikace jako kdysi. Ty dva roky mlčení se na nás dost podepsaly. Tehdy v těch 16 mě asi potřebovala, vrbu, spojence, bavilo ji se čvachtat v mém sexy mozku. Ale dnes už nic.

U kamarádů, co za mnou jezdí, tyhle pocity nemám. Jo, je možný, že si to namlouvám, ale stejně mi připadá, že mě mí kamarádi potřebujou, že jsem důležitá součást jejich života, a aktivně se o ten můj zajímají (myslím život, vy prasáci:-)). Je samozřejmě otázka, jaké by to bylo, kdyby za mnou osobně nejezdili a nenavštěvovali by mě. Zdali i tak by to bylo takhle dobrý. Podle mě nebylo, ten osobní kontakt přátelství posiluje. A když k tomu občas přihodíte hledání bambusové rohože, nabíjecího kabelu k iPhonu, dětského příboru či ručního sáče, může to být jen lepší.

Snad se Cukřenka nebude zlobit, když prozradím, že chtěla vidět, jak Drtiholka vypadá, že za to všechno stála. A stála. Dokonce jsem se dostal do textu jedné písně při myšlenkách na ni ("...a cáká a cáká a cáká a cáká.").

Fakt je, že jsem nikdy neměl tah na branku, ono když se podíváte, jakou mám držku, nemůžete se mi divit. Takže jsem dlouhá léta, žil v iluzi, že takový exot na úrovni batolete nemá nárok. Že budete za debila, když projevíte city, že se vám vysmějou, vyděsí se a utečou. Proto jsem se nikdy po žádný milostně nesápal, nefuněl žádný do ksichtu při francouzáku. Bral jsem to tak, že jsem okresní přebor. A chtěl jsem do Ligy mistrů, A vy dnes víte, že mi nejlíp jde role kámoše. Ano, pořád budu blbnout a pokoušet osud, ženský mě budou bavit pořád. Nechali byste mě zafunět vám do ksichtu? Většina z vás asi nikoliv, myslím, že vám bohatě stačí, když vám funím do sluchátka. Tak se mějte, volá Vídeň.

Váš Funič lesní, co tiše běsní

A tuhle si nechám zahrát na funusu: