Málokdy píšu dva články za den, ale když jsem odpočíval na posteli, řekl jsem si, že se o pocity podělím. Víte, když jsem byl na představení pana Fouska, seděl vedle mě Martin. Taky vozíčkář. Už to je zvláštní náhoda - dva Martinové, vozíčkáři, oba pod střechou chotěbořskýho kina. Trochu se známe, dřív jsme se vídali na akcích pro postižený, naposledy ještě když jsem chodil na obchodku. Je mu 42, má stejnou diagnózu jako já a mě rozhovor s ním pomohl si uvědomit, jak nevděčný parchant vlastně jsem. Nebo ne, nejsem, ale že mám mnohem bohatší život než většina lidí na vozíku. A zase jsem pocítil, jak je mi svět vozíčkářů vzdálený, protože jsem vůbec nevěděl, na co se ho ptát. Chvíli jsme si totiž před začátkem představení povídali a já najednou nevěděl, na co se ho můžu ptát a co mu můžu vyprávět o sobě.

Vím, že do nějakých možná dvaceti let jezdil na tábory pro postižený. Dneska už je velkej a na tábory jezdit nemůže. Většina naši debaty se točila kolem zdravotních problémů. Ptal se mě, co celý dny dělám. Většinu času jsem u compu, občas přijedou kámošky na pokec, většina z nich už má partnery a děti, a že funguji jako takový zjišťovač pro všechno. Baví mě to.

V minulosti jsem měl pocit, že se na mě Martin a Honza (další kluk s obrnou z Chotěboře, postižený ještě víc než já a Martin) dívají trochu skrz prsty, možná i jejich rodiče, že se s nima jako nechceme moc družit. A najednou jsem pocítil, že mám vlastně strašně skvělej život, který je celkem pestrej. Nikdy nebude tak pestrej jako život zdravejch, ale chci se tomu životu zdravých co nejvíc přiblížit. Řekl bych mu o sobě víc, ale nějak mě záchvatil pocit, že ho to nezajímá, nezná holky, co za mnou jezdí, neví o blogu a já bych měl asi pocit, že se chlubím, že mám naplněnější život než on. Kdybych byl v jeho kůži, taky bych to nechtěl slyšet.

Přišlo mi hrozně smutný, že celý roky jezdil na tábory, kde byli asistenti a jiní vozíčkáři, ale nevytvořil si nic trvalýho. Děsivý. Nevím, jestli má někoho, kdo za nim jezdí, kdo s ním komunikuje. Mohl bych to být já, ale jsme natolik odlišní, že vlastně nevím, o čem bych si s ním povídal. Ptal se mě, co dělám. Většinu času jsem na netu. Jeho internet moc nebere, musí se soustředit a pak je hodně unavený. Kouká spíš na seriály v telce (Modrý kód, Ordinace). Jak dokáže takhle žít? A nemyslím, že sleduje zrovna TENHLE typ seriálů, ale jak se dá TAKHLE žít a nezbláznit se z toho? Jo, má mámu, tátu, bráchu, ale člověk potřebuje k životu i jiný lidi. A hlavně - ta náplň mi přijde hrozně moc málo.

Víte, v duchu jsem se před ním styděl. Styděl za to, že vám tady už téměř tři roky na blogu fňukám, jak to mám na hovno. Ale nemám. Tohle je na hovno. Když si přečtete celý můj blog odznova, je to velká jízda, dobrodružství. Jsem v partě, vždycky jsem chtěl být něčeho součástí. A jsem. Roky čtete o láskách, úkolech od kámošů, 23. února jsem tady měl někoho úžasnýho, kdo byl ochotný se jet 200 kilometrů mrknout na to, jestli nejsem přešitá blondýna.

Když jsem v roce 1999 nastupoval na chotěbořskou obchodku, vůbec se mi tam nechtělo. Nakonec to bylo jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší rozhodnutí mýho života. Kdyby obchodka nebyla, nebylo by nic. Ani tenhle blog. Ale jen zásluha obchodky to není. I když bych na ni šel, nemusel jsem potkat tak skvělý lidi, o kterých vám tu už nějaký pátek píšu. Mohl jsem potkat třeba jen průměrný lidi, který si na mě po maturitě ani nevzpomenou. Byl jsem ve správnou dobu na správným místě. A nesmím zapomínat i na vás, Píšáky. Dík, že jste.

O tomhle všem jsem vyprávěl Tajné. Říkala, že o kamarádech mluvím moc hezky, ale že prej to je i moje zásluha, kdybych prý nebyl takový, jaký jsem, nefungovalo by to. Asi má trochu pravdu. Ale já si spíš myslím, že je to zásluha lidí kolem mě. Ti lidé totiž musejí být ochotní si vás do toho života pustit. Vy klidně můžete být největší mazel v Evropě, ale když nepotkáte lidi, který si ten hezký vztah s vámi chtějí vytvořit, máte smůlu.

Říkal, že byl na čtyřicetinách toho Honzy, byl z tý oslavy asi dost skleslej, nebo mi tak aspoň připadal. Honza je prej na tom dost špatně, musí brát spoustu léků a celou oslavu měl v uších sluchátka. Jestli jsem to dobře pochopil, Martin se asi moc dobře nebavil, respektive vám možná nepřidá ani to, když vidíte člověka se stejnou diagnozou v horším stavu, než jste vy (Martin mi říkal, že má Honza cévku).

Tak chci závěrem tohohle traktátu poděkovat všem, který se mnou komunikujete a který po mně něco chcete, protože díky tomu žiju. A speciální dík patří tobě, Tajná, že jsi našla odvahu přijet za jedním magorem z Vysočiny a přežít ho. A ještě chci dát jeden citát, který na tom představení Fousek řekl:

"Samota je krásná, ale musíte mít o ní komu vyprávět."