Ano, přátelé, můj blog oslavil vejročí, 22. června mu byly 3 roky. Už dávno chodí, nemá plínku, ale občas přece jen rozmatlá nějaký to hovno po zdi. Ano, už tři roky čtete mé grafomanské výlevy a prožíváte se mnou, jak se postupně měním v mlže. Nebo muže? To nechám na posouzení mých nejdražších čtenářů.

V pátek jsem tu měl jednu ze členek píšácké tlupy, s iniciály HT. A tuhle HT se mi povedlo přesvědčit, aby zůstala o něco déle, než původně plánovala. Nevím, zda na ni zapůsobil můj sebevědomý kukuč, nebo spíš to, že jsem zcela nemlžně začal natahovat moldánky, nicméně se stalo, že z původně planovaných 3 dní bylo najednou dní 5. Snažil jsem se prosadit i šestý, ale to už začala mluvit trochu z cesty, zaslechl jsem něco o kýblech a obtěžování mé pohostinné famílie. HáTéčko se nejprve dožadovalo odjezdu už v prndělí, já, jinak známý mistr kompromisu, jsem však pravil:

"Pondělí is too málo, to si tě vůbec neendžojuju, na středu jsi mi řekla radikální nou, pojďme zlatou střední cestou, v úterý ti dám svobodu, ju?"

Nejdřív se mi pokoušela odporovat, ale když jsem po třech jejích záporných odpovědích pokaždé sklopil jedno z mých tří obočí smutně dolů, nakonec s dnem, který následoval po pondělku, souhlasila.

Opět jí to nehorázně slušelo, dokonce mi připadá, že jí to s každou návštěvou sluší víc, kdežto já hnusním. Hnusním podobně jako bývalý egyptský prezident Hnusní Bubarak.

Páteční příjezd utekl neuvěřitelně rychle. Pokaždé když vím, že přijede, snažím se ji něčím překvapit, striptéry zatím odmítá, zato má slabost pro roztleskávačky, konfety, červené koberce a zlaté sošky plešounů jménem Osral. I vzpomněl jsem si, že mi kdysi prozradila, že má ráda pizzu. A vzpomněl jsem si, že brácha s Carlosem někde před tři čtvrtě rokem dostali nápad, že si zajedou pro pizzu. A zajeli. Přijeli, bylo asi 9 večer, já už ležel v posteli, po večeři, takže jsem měl být zcela neškodný. Sedli si ke mně do pokoje a brácha tehdy udělal tu osudovou chybku, že se mě zeptal, jestli nechci ochutnat. Zde udělám vsuvku - já moc pizzu nejím. Ale tehdy, tehdy jsem se proměnil v nenažranou bestii - to těsto bylo tak nadýchaný, salám tak dobrý. Furt jsem říkal "ham, ham, ham", což u někoho, komu je dalece přes 30, zní trochu nemlžně. Výsledkem bylo to, že ta bestie, která už ležela v posteli a byla nažraná, tehdy svému bratříčkovi sežrala asi půl pizzy. Byla to nejlepší pizza, kterou jsem kdy jedl. Když tak chutnala mně, co by na ni řeklo HT?

Pizzérie se jmenuje U Tonyho, zní to mafiánsky, ale provozuje ji nějaký Turek vod vokurek. Tak mu skočím na profil na FB a klepu na předepsanou otázku "Doručujete?" Naivně věřím, že součástí tý věty bude i oslovení, což není. Ještě než ho tedy stihnu pozdravit, odepisuje, že nikoliv. Brácha mi pak v sobotu říká, že tam klidně zajedou, Chotěboř je 6 km odsud a prej není problém. Ale já si chci dokázat, že něco dokážu zařídit sám, chci, aby to bylo překvapení, tak Vokurkovi píšu, že jsem na vozejku a že chci dotyčnou překvapit. Na to mi odepisuje "odkud seš?"

Když mu vyjevím název prdelákova, kde vegetím, nadšeně souhlasí, dokonce natolik, že mi to sem chce dovézt už ve čtvrtek. Klidním jeho nadšení, chci to až na sobotu v 19.00. Ještě ten večer si vysondovávám, jakou kdo chce piču. Brácha salámovou + žampióny, Carlos Hawai, já salámovou a pro taťku a mamku dohromady Capriciossa (kečup, sýr, šumka, žampióny).

To, jakou pizzu chce EjčTý, to nesonduji. Nejsem totiž schopný přijít na to, jak nenápadně zformulovat otázku, aby neprozřela, co bude v sobotu k večeři. Takže pro ni neomaleně a bez ptaní objednávám šunkovou, vychazejíc z principu, že je to osvědčená klasika, kterou nepohrdne nikdo.

V sobotu odpo frčíme na výlet do jihlavské ZOO. Mám to tam strašně rád, k vidění je tam toho hodně, ale není tak obrovská, abyste jejím průzkumem strávili měsíc. Navíc chci, aby mě HT vidělo v mém přirozeném prostředí. Taky to je zahrada, kde pořád něco nového vzniká, kde se něco děje. A tam prvně objevuji, jak neskutečně dobře umí HáTé manipulovat s vozíkem. Zde si dovolím návrat k Turkovi - v pátek dopo mu píšu na chat, co teda chci, na kolik to chci, mý číslo, mou adresu. Fše v poho, odepisuje, že mi o půl sedmý bude volat, jestli to na tu 19.00 stíhá. I to je důvod, proč chci být v šest ze ZOO doma.

Vyšlo nám krásný počasí, nejvíc se mi líbily surikaty, které transportovaly mláďata ve svých tlamičkách ven a pak zase do úkrytu. A zase ven. Já si dal můj oblíbený párek v rohlíku, dost brutálně jsem toužil, ať si rohlík v párku dá HT taky, velmi se vzpouzela.

Přijedeme domů a vidím, že mám v 17.17 dva zmeškané hovory. Že by prcař Tony? Vždyť říkal, že bude volat v 18.30 (měli byste vědět, že když někam s našima jedu, mobil si většinou neberu. Neumím ho totiž držet u ucha, takže mi je mobil na cestách víceméně na prd). Předávám proto mobil mamce, aby to s Antonínem vyřídila, nechci před sličnou návštěvou prozradit překvapení. Antonín to stíhá skvěle, všichni máme večeři někdy ve tři čtvrtě na sedm. Já po dvou sežraných dílcích zbaběle odpadám, takže máme véču i druhý den.

Taky bych měl říct, že HT je velmi zdatná hráčka počítačových her, pro mě to byl zase závan nostalgie hrát Outlawse (rok 97, 3D střílečka z Divokého západu), MDK, Painkillera. Jo, a máme v plánu kompletně dohrát Serious Sama 2, který nám jde skvěle od ruky (já chodím, ona kosí ty tuny různých zmrdů).

A v pondělí jsem se rozhodl, že půjdeme na procházku. Nerad chodím ven, mám pocit, že když někoho potkám, bude na mě blbě čumět. Ale s tou návštěvou, která u mě byla, máte najednou chuť dělat věci, jež mě dřív nebavily. Rodiče nás před cestou pokrižovali, pak pokřižovali sebe a vydali jsme s HT směr Jahodov, kde jsme potkali obří anakondu, a pána s ještě většími traktoristickými sluchátky, který nás oba notně vyděsil. Večer po tý procházce mi pak řekla:

"To je dost, žes nás taky někam vyvez, dědku!"

Díky, žes tu byla a žes to se mnou přežila. Bylo to úžasných 5 dní.