Tak jsem se dnes ráno zhrozil, páč jsem zjistil, že už je to téměř jeden měsíček lékařský, co jsem nepsal. Je tedy na čase to napravit. Jak se mám? Moc dobře, i když momentálně zrovna úplně né, protože Džulí dnes odfrčela, tentokrát už o půl druhé, ale pokud nám budou nebeská tělesa nakloněna, uzříme se zase přespříští týden, kdy, pokud tedy nebeská tělesa dovolí podruhé, by se mohla zdržet déle než týden, možná dokonce dva. Zahulíme, uvidíme.

Hlavní novinkou a horkou zprávou bylo to, že jsem byl tam na severu, což už vám prozradila má zelená kolegyně. Tímto se jí chci omluvit, že to trvalo trochu déle, ale znáte to, kdo si počká, ten se dočká, což zní obzvláště vtipně, když si uvědomíte, jak se jmenuji. Nebudu lhát, byl jsem nervózní. Vůbec ne z Julčiných rodičů, ty už jsem měl možnost poznat přes webku a hrozně mi sedli, spíš jsem měl obavu z toho, abych nebyl trapný kokot, nesnažil se za každou cenu hláškovat a sršet vtipem, protože jak všichni víte, je můj tumor hodně špecifický. Na druhou stranu, neumím moc předstírat yntelechtuála. Tak jsem si řekl, že budu zcela přirození, a nebudu si na nic hrát. 

Měli byste vědět, že nemám ocelová záda a má prdelka obsahuje relativně málo podkožního tuku. To se tady nechlubím, přátelé, jen vám naznačuji, že mám kostnatou prdel, a možná i z toho důvodu mě při delším sezení bolí, stejně jako záda. Určitě vím, že bych nemohl dělat řidiče kamionu a brázdit celou Ojropu. Věděl jsem, že to dám, že to chci dát, i když se mě Julča ptala pár dní před cestou, jestli to přežiju, jestli to jako moje prdel a záda dají. Odvětil jsem, že určitě, protože jsem ten můž v modrém trikotu, s červenými trenýrkami, kterému se říká Sperman (určitě jste hltali jeho homodobrodružství stejně jako já).

Sluší se říct, že můj vzdálenostní rekord činí asi 150 km, a týká se Země Živitelka (v Českých Budějicích), Juli bydlí ještě o cca 50 km dál. Plán zněl jasně - pojedeme po dálnici, ojedeme Prahu a necháme se vyflusnout v Ústeckém kraji. Brácha namontoval taťkovi do auta navigaci, která je zároveň kamerou a jelo se. Ráno jsme si přivstali, já už byl v 6.45 oblečený na posteli a v 7.00 jsme už seděli v autě vstříc dálkám. Miluju to šimrání v bříšku, když jedete za někým, koho máte hrozně moc rádi. Takovej stres. Ale příjemnej. Stejně jsem se ale i trochu bál - abychom se někde nezamotali, aby někde nebyla na dálnici nehoda, uzavírka, kolona, no prostě něco, co by nebylo úplně příjemný. A víte co? Když jsme najeli na dálnici, já celou cestu kňučel a hýkal nadšením. Tohle je dálnice? To nemůže být dálnice, to je máslo. Já chci ještě, chci víc. Já se poseru. To se vůbec nedá s dálnicí na Brno srovnat. Tam, když jsme jeli, hrozilo, že tam necháme nejenom tlumiče od auta, ale i naše pajšli. Ne tak tady. Jo, sice byly asi čtyři zúžení, kde byla rychlost snížena na 80 km/h, ale jinak to bylo vrholně plynulé, pohodové, nedrncavé. Dálniční jízda mě uchvátila, tím spíš, že jako bonus se můžete čas od času kochat luxusními kárami, které na silnicích a okrskách krajů běžně nepotkáte.

Jediné místo, kde navigace zklamala, byla taková vesnička u Loun, kde nás hnala do slepé uličky. Museli jsme se tudíž zeptat tří pocestných, z nichž až ten třetí poradil správně a srozumitelně. První z nich (nějaký gang u místního koloniálu) popsal cestu velmi nesrozumitelně, mluvili něco o nějaké křižovatce a přejezdu, nicméně si myslím, že to vůbec nebyli místní, jenom si na ně hráli, aby nás zmátli. Druhým pocestným byl muž s dodávkovou drožkou, který nám, když jsme se ho zeptali, kudy za Julií, prohlásil, že žádnou Julii nezná, páč není mistní. Byl ale velmi milý, disponoval velmi vtipným přízvukem. Až třetí kolemjdouc prozradil cestu srozumitelně a naprosto jasně. Odměnili jsme ho zlatkou a křížkem na čele ("Bůh s tebou, člověče!").

Neumíte si představit, jak radostně jsem vypísknul, když jsem uzřel ceduli s názvem Julíščiny rodné hroudy. Navíc nás ta šikovná navigace vyplivla přímo před domečkem s číslem 20x. Už od zápraží mi radostně mávala a já se cítil neskutečně v pohodě. Jako bych snad neměl v zádech a prdeli 200 km, ale porci poloviční. Hodně jsem se bál, že budu po cestě tak vyčerpán, že až otevřou dveře u auta na místě, kde sedím já, vypadnu z nich do prachu cesty. Ale co se nestalo. Já nejenže jsem se pololadně vymrštil z vozu, ale ještě jsem Julče na chodníku zaskákal panáka a vtipně zastepoval ve stylu Jirky Korna.

Musím se přiznat, že jsme byli s Juli domluveni, že hned jak dorazím, můžu se svalit do její postele a nechat odpočinout zádům. Ještě tak týden před návštěvou jsem s tím počítal, ale jak se blížila uplynulá sobota, chtělo se mi vyhodit kopyta do postele hned po příjezdu čím dál méně. Přišlo mi to takové neslušné, někam přijedete a hned se hrnete lidem do postele. Já vím, že oni vědí, že jsem postiženec, že mají má záda tvar ojra a že mám za sebou cca 120 mil. Ale pořád musím zachovat dekórum. Avšak když jsme dorazili na místo, cítil jsem se tak svěže, že jsem na postel ani nepomyslel. Jestliže jsme dorazili do cíle někdy kolem půl jedenácté dopoledne, já přijal místo k polehu až někdy kolem půl druhé odpoledne, a to mě moudře pobídla mamka, protože já jaksi zapomněl, že nás čeká ještě 200 km zpátky. 

A jaké to bylo? Úžasné! Maminka Julči střílí náprosto smrtonosný hlášky, a i když baráček a jeho jednotlivé místnosti tak trochu znám, bylo hrozně hezký, až opojný tam být a vidět to, co znáte jen z webky. Julinka upekla vynikající borůvkový cheese cake, který ačkoliv nejsem úplným fanouškem této dobrůtky, byl vynikající  padal do mě jak Němci do krytu. Pak upekla neskutečně nadýchaný perník Coby hup a vůbec s námi měli určitě dost manevrů, i když jsem jasně vydal pokyn, ať se žádné mánevry nekonají, že nás potěší posolená skýva chleba.

Na terase jsme si pak pogrilovali, já kotletu, tatínek krkovici, maminka kuřecí a vše korunoval hruškový džus, moje oblíbené palivo, zkrátka naprosto luxusní všechno. Strašně se mi líbila vůně Julčina pokojíčku, nádherně čpěl dřevem, zamiloval jsem si její budík a prostě celkově se mi u nich hrozně líbilo, protože tam žijou strašně milí lidi, a těch není nikdy dost. Bylo mi ctí navštívit tě tam nahoře, kde jsem byl naposledy v sedmi letech, když jsem rehabilitoval v teplických lázních. Tehdy jsme frčeli vlakem.

Chtěl bych poděkovat i taťkovi, že se odhodlal jet takhle daleko, v podstatě do míst, který vůbec nezná a kde jsme nikdy nebyli. Moc si toho vážím. Jsem rád, že jízda dálniční sítí byla takhle pohodová, protože tenhle druh silnice je přece jen trochu stresující - když je nějaký problém, nemůžete se otočit, můžete špatně sjet na nějakém exitu a tak dál. Naštěstí se vše povedlo dokonale a Julču jsem si přivezl s sebou společně s epesní cuketovou bábovkou.

A jelikož už tenhle článek píšu téměř dvě hodiny, vezmu to už jen stručně - zkoukli jsme tentokrát nadstandardní množství filmů (RAW, Ghostland, Smrt krásných srnců, Přelet nad šukaččím hnízdem, Rodina je základ státu), dali jsme procházku k Jahodovu, ve čtvrtek jsem se proměnil v džentlmena a pozval Juli na párek v rohlíku. O tom, jak jsme převáželi zmrzlinu v kapuci mé mikiny vám určitě ráda poreferuje u sebe na blogu, hráli jsme Street of Rages, z kterého je roztomile agresivní, a včera si udělali výlet na přehradu Les království a Hospital Koks. Bylo to moc krásný. A navštívili jsme i Vnuka. Snad vám tenhle megadlouhý článek vynahradí tu MoW téměř měsíční absenci.