Ano, tahle elfí fanynka mě vyprovokovala k napsání téhle kapitoly, ale nebudu řešit fantasy, nýbrž lidskou osobnost, což má kolikrát k fantasy taky hodně blízko. Hrozně mě totiž zaujala od ní věta v komentáři v předchozí kapitole ohledně žen a vulv: ..."jestli ty nejsi nějak moc ohleduplný."

Možná jo. A jsem schopný připustit, že mi to občas může škodit. Podle tebe jsem moc ohleduplný, někomu jinému zas mohu přijít příliš sobecký, záleží na tom, kdo mě hodnotí. Mám ale takovou svou teorii, že je lepší být přehnaně ohleduplný než sobecký, protože střed mezi těmahle dvěma pólama jsem zatím nenašel. A sobeckost se snáší hůř než ohleduplnost.

Rovněž nemám moc sebevědomí, což už jste, čtenáři mého blogu, určitě ráčili také zaregistrovat. A ono když se podíváte na fotky se mnou, nemůžete se mi divit. Jasně, člověk by neměl být moc namachrovanej, měl by mít takové to zdravé sebevědomí, měl by si věřit, naučit se znát svojí vlastní cenu, kvality a nepodceňovat se. Hm, tak dobrej zatím nejsem. Už delší dobu se vás chci ale na na něco zeptat - vy jste nikdy nepochybovali o sobě samotných? Nikdy jste si neřekli, jestli jste pro partnera dost dobří, a pokud by vás, nedej bože, někdy opustil, nebudete dělat hysterický scény a vyvádět, protože přijde někdo další? A nepotřebujete se ponižovat škemráním, dolízáním, protože je to ponižující, a když tenhle/tahle už s vámi nechce být, proč ho přemlouvat? Nechceš se mnou být ty, bude chtít někdo jiný. 

Styl v předchozím odstavci dnes razí hlavně různí vztahoví koučové. Ale já jsem se k tomu ještě nedopracoval. A vlastně ani nevím, jestli chci, protože v tom vidím, a možná to interpretuji blbě, kousek sobeckosti. Když nechci toho druhýho ztratit, občas musím dolejzat, škemrat. To přece nemusí nutně znamenat, že jsem slaboch, co nedokáže bez toho druhýho žít. To může znamenat, že mi na druhým záleží. Nikdy jste nezkusili návrat k ex-? Nikdy jste nedali druhý šance? Když jsem ještě chodil na Emimino, četl jsem stovky příběhů nešťastných párů, protože ty spokojené nemají zapotřebí řešit partnerské problémy na internetovém fóru. Ale taky mě to utvrdilo v tom, co jsem kdysi četl za radu - partner by neměl být středobodem našeho světa. Měl by být nejdůležitější, ale neměl by být tím jediným, protože pokud mě něco Emimino naučilo, tak pokud se vztah zhroutí, ženy bývají často bez prostředků, přátel. Jak už jsem psal jinde na tomto místě - Emimino je důkazem, jak se vytrácí přátelství, jak není s kým pokecat, a každá baba by měla mít povinně nějakou nejlepší kamarádku. Na druhou stranu, nemělo by se to s tou nezávislostí na partnerovi přehánět, snadno by mohl získat pocit, že ho nepotřebujeme a že pro nás není důležitý. Nedávno jsem objevil tenhle článek, docela se mi líbil, ale kolik lidí je ochotno a schopno podle něj žít? A jestli i okolí dokáže  chápat, že podle nich někdo žije:

http://1url.cz/Dth3u

Asi to sesmolil nějaký duševní kouč, na papíře to vypadá pěkně. Ale vidím za tím hlavně vnímání a zdůrazňování sama sebe - že se nemusím nikomu zpovídat, zodpovídám se výhradně sobě a mám dělat hlavně to, co je příjemný mně. Jenže co je příjemný mně, nemusí být někdy příjemný druhým. Není v těch 12 bodech zas kus sobeckosti? Samozřejmě nemám žít podle představ druhých lidí, to je blbost, ale zrovna bod 8 je zajímavý:

"Nastavuji si své hranice. Chápu, že své "ne" nemusím nikomu vysvětlovat."

Jenže NE je odpověď, která když ne přímo nasere, tak většinou zklame a vytváří napětí. Mám dokonce teorii, že negativní odpověď nemá nikdo rád, a nemyslím tím odpověď na otázku, jestli jsi viděla ten film, nebo jestli nechceš přidat knedlík. Myslím to, když po nás někdo něco chce, a my nemůžeme nebo nechceme vyhovět. Jen menšina lidí to dokáže vzít v klidu, bez nasrání a zklamání.

1) Nepomilujeme se dneska?

2) Nezajedeme o víkendu k mámě?

3) Kup mi to Lego! (stojí 2 500)

Taky jen malá část lidí dokáže snášet kritiku. Nebudu machrovat, i já ji snáším blbě. Samozřejmě že když něco poseru, třeba že si zabouchnu klíče v autě, nebo si zabouchnu klíče v autě a uvnitř je naše dítě, tak jsem pochopitelně kretén a má drahá je nasraná oprávněně, a klidně skousnu od ní i drsný nadávky. Já myslím kritiku za to, co jsem neudělal, nebo řekl. Myslím, že dost lidí bere kritizování jako osobní útok na sebe. Někde je pochybení zřejmé, ale dotyčný to nechce uznat. Třeba politici často říkají, že jim kritika nevadí, pokud je oprávněná. Ale kdo rozhoduje o tom, jestli oprávněná skutečně je? Většinou ten kritizovaný. A oprávněná kritika znamená, že dotyčný musí to pochybení uznat. A chyby se uznavají těžko. Nemyslím zřejmý chyby, myslím ty, který se týkají pocitů. Třeba nedodrženej slib. Něco slíbíte a nikoliv vlastní vinou to nedodržíte. Oslibovaný je zklamaný, naštvaný. Je to právem? Co když se příště nepodaří slib dodržet jemu a budu pro změnu nasraný já? Nebo přijde partner/ka z oslavy opilej. Hodně opilej. Druhej den má opici jako kráva a je totálně k nepoužití. Vy jste rozzlobení. Jste v právu vy, nebo opilec? Vadí vám, že je na šrot, ale děje se to jednou ročně. Je důvod být nasraný? Nebo se měl krotit Opičák/Opičanda s chlastem, když oba opičáci museli vědět, že vás svým návratem pod obraz naserou? Kdo má právo být naštvaný a kdo ne? Kdo se má komu omlouvat, pokud vůbec někdo? Asi jde o to, být tolerován a zároveň tolerovat prohřešky druhých. On mohl tušit, že ji tím nasere, ona by si zas měla uvědomit, že takhle nadranej nechodí ani každý týden, ani každý měsíc, a snažit se tak svou nasranost potlačit. I v těch dvou se totiž odráží trocha egoismu, kdy se ani jeden příliš nedokáže vcítit do pocitu toho druhého.

Stejně tak, když něco zblbnete, tak to poslední, co chcete slyšet, je to, jak jste nešikovní, protože nikdo nemá rád připomínání svých vlastních chyb, selhání, kiksů, průšvihů. Takže těch 12 bodů zní suprově, ale aby to mělo efekt, museli by podle nich žít všichni, protože já v těch bodech vidím kousek sobeckosti, to, že na prvním místě jsou naše JÁ a naše pocity, a pro to dvanáctero ne vždy musí mít naše okolí pochopení. To radí koučové. Jenže pak se jinde dočtete, jak jsou lidé dneska sobečtí, že myslí hlavně na sebe, vztahy krachují hned při prvních problémech a bla bla bla.

Můj závěr? Všichni jsme sobci, někdo méně, někdo více. Absolutní nesobectví neexistuje. To by znamenalo dělat jen to, co chtějí druzí, žít podle představ ostatních, nikdy nic podle svých přání, nikdy si nic neprosadit přes odpor druhých. A takový doufám nikdo z nás není.