Tohle byl možná jeden z posledních teplejších víkendů, protože jakmile klesnou teploty pod 20, jsem méně ochotný k výletům, takže jsme se včera byli podívat v jihlavské ZOO. Musím říct, že mi to neskutečným způsobem vyrazilo dech, neboť už změněná parkoviště a vchod naznačovaly, že tam od poslední naší návštěvy proměnili zahradu k nepoznání - úplně nově zbudované pavilóny, překrásné a moderní, navíc zvířata neměla takovou potřebu se schovávat, jako když jsme byli ve Dvoře Králové, který, a to řečeno velmi diplomaticky, zanechal v rodičích poněkud rozpačitý dojem. Hodně se mi líbil pavilón s dravci, kde byl výr sibiřský, který se vyznačoval neuvěřitelnou ukecaností, zejména po tom, co mě spatřil. Asi viděl sympaťáka:-)

Zrovna jsme se nachomýtli ke krmení jeho kolegy, výra virginského, který to do sebe rval, teď vlastně ani nevím, co to bylo, určitě ale maso, naprosto neskutečným tempem. Pár metrů od něj majestátně seděl orel mořský, krasavec (my oba).

Jako kluka z vesnice mě to nepřekvapilo, ale velmi mě potěšil "Babiččin dvoreček", kde byly drobné slepičky s těmi legračními "kalhotkami", králíci, což si myslím, že je hlavně pro malé děti z města docela zajímavý, onde byl výběh morčátek, kterým nechyběl domeček, možnost pohladit si poníky. Ale hlavní důvod,.proč tohle píšu, se odehrál v tropickém pavilónu a po svatbě Chemický půjde asi o nejemotivnější zážitek tohoto roku.

V onom pavilónu se totiž už při minulé návštěvě nacházel nad našimi hlavami lenochod, s kterým toho mám společného asi asi nejvíc (pomalé pohyby a tupý výraz ve tváři). Podezřívám zaměstnance ZOO, že tohohle pohodovýho borce z džungle nadopovali při včerejší návštěvě minimálně deseti pressamama, a v každém z nich muselo být aspoň 15 kostek cukru, protože tentokrát nechrápal a normálně si to nad našimi hlavami mašíroval. Ten strop, tvořený větvemi, není v celém pavilónu stejně vysoký, někde je níž. Zajímavé je, že si to tenhle chlupatej pohodář začal mašírovat k nám, krátce po našem vstupu do džungle. Když ho měl tatínek nad hlavou, a to jsme byli pořád ještě u vchodu, mohl na něj díky svým téměř dvou metrům dosáhnout a podrbat mu záda, k čemuž ho vyzvala sympatická návštěvnice ženského pohlaví, jež byla o 35 cm níž. Zkrátka ženský, včetně mý mamky, měly kvůli menšímu vzrůstu smůlu.

Teď už si bohužel nevzpomínám a připadám si jako kokot. Netuším totiž, jestli tam ten lenochod byl jeden nebo dva, ale prostě se stalo to, že se ten lenohod spustil hlavou dolů, visel tudíž jen za nohy, a nechal se od lidí hladit, mojí mamce dokonce podal ruku, byl jsem z toho emočně úplně na sračky, mamka taktéž dojatá. Tohle netrvalo pár sekund, ale dvě tři minuty. Asi bych na něj dostal i já z vozejku, ale bylo tam dost zájemců, i ze strany dětí, tak jsem to všechno jen užasle pozoroval. Jeden prcek se na něj sáhnout bál. Já akorát trnul, aby chod leno nedostal křeč v nohou a nespadl nám na zem. Jaksi jsem si neuměl představit, jak bychom tohohle pomalýho rockera vysazovali zpátky do stropu, respektive volali na ředitelství, ať nám přijdou pomoct, že na nás spadl lenochod. Podání ruky, na který se nezapomíná. Bohužel to nemáme fotograficky zdokumentováno, protože v našich tlačítkových telefonech máme mizerné foťáky, a mě jaksi nenapadlo si brát rodinný lapač duší, neb jsem mylně předpokládal, že nic zajímavého ke zvěčnění nenastane, čehož trpce lituji ještě dnes. Brácha s přítelkyní sice foťák měli, ale část výletu si chodili separátně. Když jsme se zkusili na místo činu vrátit v kompletní sestavě, doufajíc, že se to třeba zvopákne, lenochod už byl stočený v rohu pavilónu a chrněl.

Mamku s taťkou jsem pozval na zmrzku, sám jsem měl velkou chuť na párek v rohlíku, který pravděpodobně nikde nebyl k dostání, což byla taky ale jediná vada na kráse.