Dneska mě tak vylekala jedna straka. Sedím za stolkem u okna a čtu si a najednou odnikud přilítne na parapet straka, ale děsně se mě lekne a hned vezme roha. Jenže já se leknu ještě víc! Uf, takhle mě lekat. Klidně tam mohla zůstat, nijak by mi nepřekážela. Ovšem chápu, taky bych se vylekal, být strakou a číst si za stolečkem u okna, kdybych najednou přilétl odněkud já a usedl na parapet abych si tam načechral peří nebo co.

Jdu koupit jen kousek látky, nějaké odstřižky, vejdu dovnitř do světa látek, cítím se tam trochu nesvůj, jako vetřelec, chvíli se přehrabuju v krabičce se srolovanými kousky látek a snažím se zaplašit ten pocit, že se na mě dívá asi osm párů očí. Pak si vyberu a na něco se ještě zeptám, a to je jako kdybych zvedl stavidlo, hned se na mě sypou rady. Obě prodavačky mluví naráz, každá mi radí něco trochu jiného, a ještě se k nim přidají dvě paní, které tam právě nakupují, nakonec děkuju na všechny strany a odcházím s plnou hlavou, kterou si venku zas vyklepu. Musel jsem vypadat, jako bych se látky nikdy nedotkl, takže je mi potřeba důkladných rad (což je ovšem skoro pravda).

 V metru se pokusím předběhnout skupinu japonských turistů, než se vecpou na eskalátor, ale nepodaří se mi to a místo toho uvíznu přímo v jejich středu a vezu se s nimi obklopen tou neprostupnou masou. Cítím se divně, jak mezi nimi vyčuhuji, ale nakonec je to docela legrační, žvatlají něco, čemu nerozumím ani za mák.

A opět jsem jel s visačkou z práce, alespoň že to byla ta anonymní, bezejmenná.