Do pokladny tuhle za mnou přišel Střípek, aby mě varoval: "Dej si pozor, obchází tady Odula"

"Odula?", ptám se. Mám na mysli paní vedoucí, to abych si dal pozor a netoulal se nikde bez cedulky a podobně, když mám ještě sedět na židli a laskat čtenáře.. "Ne, skutečná Odula! Ještě že mám světlo Galadriel." Ukazuje mi mobil se svítícím displejem. "Běž si nahoru pro věci, pospícháme, ať se pak nezdržujem." Jdu si nahoru pro věci, ať ho pak nezdržuju a raději si s sebou beru mobil. U Střípka jeden nikdy neví.

Nahoře v patře je skoro tma, vzadu poblikává jednařivka, jdu opatrně ke skříňce. Je celá oblepená pavučinami, nemůžu se dostat dovnitř. Servu je, ale je to jen začátek. Odula už musí být nablízku. Potí se mi ruka, jak svírám mobil Galadriel, abych ji kdyžtak zahnal. Ani do kuchyňky se nemůžu dostat, vchod je pavučinami zalepen ještě hustěji. Byla i u mého batohu, je přilepený za popruhy k židli, musím použít nožík-žihadlo, abych ho odřezal. A fuj, vlezla mi i do svačiny a okousala mi chleba. Rychle prchám pryč z toho děsivého místa, cáry pavučin se mi přilepí na triko, až dole ve světle to připomíná spíš izolepu, a Střípek se potměšile směje.

Milý Střípečku, vendeta na sebe nenechá dlouho čekat. Ty na mě s Odulou, já na tebe s to si ještě musím rozmyslet, co to bude. Stejně jsem ho pak zdržoval, musel jsem se vrátit s klíči, které jsem zapomněl v kapse.