Hledám u regálů objednanou knihu a je tu i holčička s růžovou mikinou a velkýma červenýma botama. Prohlásí: "Všechny knížky jsou stejný. Tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle." Prstíčkem se přitom dotkne hřbetu každé knihy. Její tatínek namítne: "Ne, nejsou, každá je jiná," ale bezvýsledně. "Ne, všechny jsou stejný."

O něco později na jiném místě hledám jinou knihu (i když možná tutéž, protože všechny knihy jsou přece stejné), tatáž holčička leze po čtyřech po schodech na galerii. "Koukej se na mě." Tatínek: "Koukám" (ale nekouká, kouká do regálů na knihy). Holčička popoleze o schod výš: "Ještě se na mě koukej". "Jó, koukám" (nekouká se). "Ještě se koukej", o další schod výš. "Koukám" (pořád se nekouká). Já se ale koukám, jestli holčička propadne mezerou mezi schody, pak ovšem musím odtrhnout zraky od té scény, protože u nohou se mi ozve jásavé volání "jsem oheň, jsem oheň, jsem oheň, já jsem oheň", nějaký chlapec sedí u země a listuje knížkou, jeho maminka ho vzápětí chytne za ruku, "pojď už, půjčíme si to" a vleče chlapečka vzionáře pryč.