Knoflíkové války prohrávám na celé čáře. Sedím na registraci a přijde mi email od Střípka-Fremena. Dychtivě ho otevřu, protože to je vítané osvěžení: "Měl by sis častěji mýt nohy, dej si pozor, abys nechytil čajomorku nebo botomorku." Potichu zuřím, protože vím, že mi něco provedl, ale nemůžu teď opustit registraci, takže jen trnu, co to asi kde zas bude.

  Ovšem tenhle mail jsem vyprovokal já, přiznávám. "Vylepšil" jsem totiž Střípkovi ten den jeho skleněnou láhev na pití. A odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Intuice mě vede rovnou k mojí skříňce a tam to uvidím: levou botu zachvátila příšerná plíseň v rozvinutém stadiu botomorka, na pravé je vzácná a o to nebezpečnější čajomorka.

  Vlastně to celé začalo jednou indulonou. Je to dva roky prošlá indulona, kterou jsme vyfasovali, když jsme žádali o něco na ošetření rukou; když ji otevřete a vymáčknete, vyteče z ní nejdřív bílá vodička, blééé. Je to takový Černý Petr. Tuhle indulonu jsem onehdá našel v batohu, když jsem přišel domů, hned mi bylo jasné, kdo mi ji tam dal, příště jsem ji zas v metru nahmátnul v kapse u bundy. Tentokrát jsem ale pocítil, že na řadě jsem já.

  Střípek byl zrovna dost ve spěchu, právě na odchodu, to se mi hodilo, v nestřeženém okamžiku jsem mu rychle nacpal do kapes od kabátu starou indulonu a navrch ještě ohavnou plastovou vázičku na kytky. Když Fremen vystartuje pryč, neubráním se a oddávám se hlasitému smíchu, představuju si, jak třeba dnes při čekání na vlak šáhne pro něco do kapes a nahmátne tohle, vidím jeho pokořený a zahanbený výraz. Triumf je dokonalý.

  O něco později. Přicházím domů, vyndavám obsah batohu, taška se svačinou, a hele, co se to s ní stalo, igelitka je čistě rozříznutá vejpůl a uvnitř je indulona a plastová vázička. Áááááá, ééééééé, dokonale mi splasklo, zahanben jsem já, Fremen má lepší zvědy,  takhle mě dostat, jak se asi musel chechtat on, když mi vracel tenhle úder. Musel na to mít sotva několik vteřin. Matně si vybavuju, že měl v ruce takový malý nožík, teď už vím, k čemu ho potřeboval. Druhý den si mu postěžuju, že v téhle válce beznadějně prohrávám, ale on mě utěšuje, že mu statečně sekunduju. Je to přece jen kamarád.