Hurá, umřel mi mobil! Tančím na jeho hrobě, ať jeho kosti tlejí dlouho. Upír telefonních hovorů, kolik jich jen uťal v půlce. K stáru začal žíznit, nechával se, milostpán, nabíjet dvakrát denně. Kradu snad? A měl tu nepříjemnou vlastnost, že jakmile se nabil, sám se vypnul. Nabumbal se a s plným bříškem se mu chtělo spát. Často jsem na to zapomněl, a víc lidí si mi pak stěžovalo, že se mi nikdy nemohou dovolat. Mohl já snad za to? To ten šotek.

Vyšinutá T9 která nabízela neexistující slova  z jazyka mimozemšťanů, tlačítka, ze kterých vám natekl palec, kvůli tomu jsem často odkládal odpovědi na sms, displej, který chytil šedý zákal, pomalý jako stegosaurus, než tlačítka zareagovala, tak jsem rostl. Někdy se tak zahltil, když jsem psal náhodou trochu rychleji, než na co byl zvyklý, že jsem musel počítat do deseti, abych se zklidnil, a pak ještě jednou do deseti, než přestal trucovat

Současně to však byl jediný zdroj času doma. Je docela zábavné odhadovat ráno čas jen podle světla a zvuků na ulici. Nemůžu říct, že by mi to úplně šlo. V sobotu jsem přišel do práce asi o půl hodiny pozdě a přechozí ráno jsem naopak vstal o hodinu dřív, než bylo potřeba. Spánek k ránu byl trochu stresující, to přiznávám, hádání se se sebou samým, jestli si ještě můžu dovolit ležet, nebo už bych měl vstát.

Ale jednu výhodu mu upřít nemůžu (o mrtvých jen dobře, že), nemusel jsem se o něj nijak strachovat, nikdy by ho nikdo neukradl, ba naopak, štítíli se ho, mohl jsem ho nechat ležet kdekoliv (a také jsem to dělal v naději, že si ho někdo vezme, ale marně). Asi už na pohled vzbuzoval takový soucit, že ho radši vrátili.

Asi jsem krutý, ale když jsem viděl, jak naposledy chrčí a nastává jeho poslední chvíle, ty okamžiky jsem si vychutnával. Pak sebou naposledy škubnul (zavibroval) a viděl jsem jak duše (simka) vzlétla a opouštěla jeho tělo. Ale stejně mu radši ještě probodnu baterku dubovým kolíkem, abych měl jistotu, že už se nikdy neprobudí k životu.

.