Všimnu si na rozpise, že jsme dopoledne se Střípkem v pokladně. Ha, to si nechám líbit. Později za mnou přijde vedoucí: "Muminku, vy jste dnes napsaní se Střípkem v pokladně?" Souhlasně přikyvuji. "Nebudete zlobit, že ne?" "Ne, nebudeme",  chlácholím ji. (Hehehe, tak to si nejsem vůbec jistý).

Do pokladny přilítáme, když už odbíjejí, Střípek letí na pterodaktylu, jak je v poslední době jeho zvykem. Dnes se vše daří, stíháme zapnout počítače a postavit se do pozoru dřív, než se na nás někdo začne mračit. Jindy je to horší, s plnou pusou od snídaně huhláme nesrozumitelnou omluvu, startujeme neochotně pomalý počítač, zářivky v místnosti se teprve rozžínají, trvá jim to až několik minut, zatímco před námi se kroutí nervózní lidé.

Ale dnes ne, dva lidé přijdou a hned zas spokojení odejdou. My v klidu dosnídáme, banán, pribináček, rohlík, celaskon, čaj, vyčistíme si zuby a den může začít. Střípek se na mě obrátí se svým rozzářeným úsměvem a ptá se: "Už sis dneska pohladil ptáčka?" "?!??? Co?!" "Když si nepohladíš ptáčka, budeš mít špatnej den," dodává. Aby mě nenechával dlouho na pochybách, ukazuje mi, jak na to. Je to porcelánová soška ptáčka na větvi, na něhož číhá malý tygřík, která nedávno nahradila gumového dvouhlavého dinosaura sloužícího  coby věšák na nalezené náušnice a jiné šperky.

Oba hladíme ptáčka a je to skoro jako kouzlo. Hned vzápětí dostávám od jedné čtenářky bonbón a o chvíli později dvě kačky k dobru. Střípek taky dostane okamžitě korunu navíc. Takže to funguje! Když nás v poledne střídají další kolegové, nutíme je hladit si ptáčka a všichni se ochotně podřizují, každý chce přece mít šťastnou směnu.

Dalšími podrobnostmi vás nebudu zatěžovat, že jsme odolali náporu pětatřiceti slonů a obsloužili dceru osmého nazgula je samozřejmostí. Pak ještě společný oběd, při kterém už umíráme smíchy a ostatní se na nás divně koukají. Doufám, že se zas někdy stane tahle chyba v rozpise a sejdeme se na stejném místě.