Jdu si vybrat nějaké obroučky, nechce si mi do toho, ale s impresionismem už končím, příchází čas naturalismu, zpoza skleněných dvířek v optikách na mě pomrkává spousta brýlí, jsem zděšen jejich množstvím a tvary.

  Pak ale optika s milou a vtipnou paní.  "Co si přejete?" "No, brýle", vykoktám. Okamžitě se mě chopí, nasadí mi první a hned kroutí hlavou "s vámi to bude těžké". Otázka "proč to se mnou bude těžké" mi nějak uvízne v hrdle, protože mi už na nose přistávají další obroučky, paní kolem mě tančí a vůbec se nedostanu ke slovu, natož abych si sám vybral, které chci vyzkoušet, až pak se mi podaří ukázat na jedny, ale paní mě ihned umravní "vy si stoupněte radši semhle" a sama šahá do skříňky pro nějaké, ani nevím které.

  Pak podotkne, "Ty hrany na konci obrouček slouží k tomu, aby dodaly k vaší osobnosti něco navíc, ale vás to spíš srazí dolů." Má vyhraněný vkus a ve věci naprosto jasno: podává mi jedny za druhými, často se ani nestačím sám podívat do zrcadla, a už mi je s kroucením hlavou bere pryč "musíme vybrat něco jiného, v čem nevypadáte jako strašidlo." Připadám si jako zábavná loutka. Nakonec je pokladnice obrouček vyčerpána, paní mě se zklamaným úsměvem posílá pryč. Celá ta veselohra trvá několik krátkých minut, představení skončilo, odcházím sice bez brýlí, zato náramně pobaven.