Včera večer jsme se s Kolouškem domluvili, že ráno půjdeme trochu hýbat s našimi těly, je to taková naše pravidelná loutkohra, na pohled dost komická. Sraz zhruba na jedenáctou. Byl jsem rád, že když jsem na místo dorazil za deset dvanáct, Koloušek tam ještě nebyl. Ještě měl jít M., ale ten buď už odešel nebo ani vůbec nepřišel. Jestli odešel už dřív, tak nám sotva uvěří, že jsme taky byli cvičit. Koloušek říkal, že by nám na to slečna za barem mohla vystavit potvrzení. Dostal jsem klíček od skříňky 40, kterou přede mnou už roky nikdo neotevřel, byly v ní chomáče prachu a ještě se mi podařilo klíček zničit, umělohmotná hlavička se celá odrolila a oddělila od té kovové části. Musel jsem to pak narafičit.

Když se vejde do šatny, udeří vás hutný pach všech zpocených těl, která se tu kdy převlékala, vzduch by se dal krájet, pot vsáknutý do koberce bohužel taky. Nejprve jsme se nad sebou naoko pohoršovali, že se po sprše utřeme do stejného ručníku, který jsme předtím používali v tělocvičně, ale kdo by to pořád pral, no ne? Pak jsme vtipkovali, že mnohem horší by bylo utřít se rovnou do toho koberce a Koloušek na závěr vymyslel, že to by mohlo skvěle fungovat jako feromony, natřít se trochu tímhle výměškem, který produkují ti nabušení svalovci, kteří sem chodí především,  pak bychom na okolí zcela bez námahy působili jako oni, jen jednou dvakrát týdně bychom se sem přišli znova natřít. Ale s tímhle vtipem musel počkat až ven, protože v šatně zrovna jeden z nich byl. Tak takhle někdy trávíme soboty.