Nějaká stará babča, jejíž syn je letec, ale v současné době v nemocnici,  mi dá malý modrobíle pruhovaný polštářek velký asi jako dlaň, nasednu na něj a létám pokojem sem a tam, je to boží, výskám u toho, pak se rozletím ještě víc, je mi jasné, že nevyberu výkrut, a taky že ne, ale stojí to za to. Tohle bych mohl pořád.