Dnešní ráno bude perfektní. Ostatně jako jistě celý den. Ten den, na který jsem se tak moc těšila. Je tady. A s ním i tréma, ale ta je celkem zanedbatelná. Ještě si chvilku poležím než mě přijde ségra vzbudit. "Ast vstávej okamžitěěě!!!" á jé ségra už budí. Ast je zkratka jména Anastasia jenže to je moc dlouhé, tak mi všichni prostě říkají Ast. Ale teď musím vstát. Líně jsem se zvedla došla jsem k zrcadlu a začala mluvit sama k sobě: "Ast. Hlavně klid. Dneska je Tvůj velký den. Budou závody. Rychlostní běh! Vždyť to miluješ! Vyhraješ to a budeš oblíbená. Třeba si najdeš i svojí nejlepší kámošku!" Vím zní to divně když na sebe člověk sám mluví do zrcadla, ale mě to uklidňuje. Když tu není nikdo jiný, tak se musím uklidnit sama. Ale dost uklidňování. Musím se obléct a vrhnout se do našeho každodenního šíleného rána celé rodiny. Všichni hrozně zmatkují, lítají po baráku a bojí se, aby něco nezmeškali.

Otevřela jsem dveře a běžela po schodech dolů do kuchyně. Rychle jsem vlepila mámě pusu na tvář, popřála ji dobré ráno, čapla snídani a zase utíkala k sobě do pokoje. Jedla jsem a u toho jsem si kontrolovala, jestli mám všechno. Jo mám. Akorát musím najít nějakou gumičku na ty svoje pačesy. Přece nechci, aby mě kvůli nim diskvalifikovali. Všude po pokoji jsem zběsile lítala a hrabala nějakou gumičku. V tom přišla ségra poptat se mě jak na tom jsem a jestli jsem se náhodou samým stresem nezhroutila. Ona je taková moje náhrada nejlepší kamarádky. Žádnou nemám, ale až vyhraju, tak jistě budu mít. Ta představa mě hrozně těšila a mě popadlo zmatkování. Začala jsem hrozně spěchat, abych tam náhodou nepřišla pozdě. Konečně jsem našla gumičku. Čapla jsem hřeben a začala si vyčesávat vlasy do vysokého ohonu. Na chodbě táta nadával mladšímu bráškovi ať si uklidí ty autíčka a necpe je do cesty, že by se někdo mohl zranit. Už jsem měla culík skoro hotový, když v tom mi křupla gumička. To snad není pravda! Myslela jsem, že se zblázním. Běžela jsem k ségře do pokoje, ale nebyla tam. Tak jsem běžela dolů ale tam taky nikde nebyla. Tak jsem se běžela zase podívat nahoru a tam jsem zjistila, že je zavřená v koupelně. Tak jsem to vzdala a řekla si, že mamka jistě nějakou mít bude. Všude po celém domě vládl zmatek a všude po zemi byli bráchovi hračky. Běžela jsem bosky po chodbě ke schodům, ale těsně před nimi když už jsem byla nakročená, že půjdu dolů jsem šlápla na něco špičatého. "áááůůů!!!" zaječela jsem sklonila se k noze abych koukla co to bylo, ale převrátila jsem se a letěla rovnou dolů ze schodů. "ááááááááááááá!!!" hrozně jsem křičela. Po své "cestě" ze schodů jsem se dost uhodila do hlavy přisedla si nohu a potom se tou samou ještě párkrát bouchla o zábradlí. Konečně jsem byla dole ze schodů a nehrozil žádný pád. Ležela jsem tam a nemohla jsem se ani hnout. Chvíli se všechno točilo a bylo rozmazané. Skoro okamžitě u mě klečel taťka a mamka běžela za ním "Ast slyšíš mě? Jsi v pořádku? Hlavně klid!" mluvil na mě táta. Je doktor. Lehce jsem přikývla a když už jsem se konečně mohla hnout tak jsem si pomalu sedla. To už na mě všichni členové rodiny starostlivě koukala." Jo jsem v pohodě" řekla jsem nejistě." Dobře. Pomůžu Ti vstát" okamžitě reagoval táta a ostatní na mě hodili poslední pohled a běželi dál zmatkovat. Táta nastavil ruce. Já se ho chytla, zapřela se jednou nohou a když už jsem stála tak jsem dostoupla na obě. V pravém kotníku mi projela ostrá bolest. Měla jsem pocit, jako bych měla místo kloubů střepy. Hrozně jsem zaječela a zase šla k zemi. Z očí se mi spustily slzy a já myslela, že budu zvracet. Nevím proč, ale musela jsem hrozně křičet. Nějakou dobu jsem ještě řvala. Prostě jsem řvala. Máma přiběhla a začala mě okamžitě uklidňovat. Umlkla jsem. Táta se mě zeptal co bolí a kde a já mu ukázala kotník. Jak jsem zjistila, tak mi to za tu chviličku hrozně nateklo. Máma odběhla a rychle přiběhla s mraženou zeleninou a kusem hadru a táta mi to šetrně přiložil k noze a u toho říkal " zlato, ta tvoje noha se mi vůbec nechce líbit. Nehneš s tím, máš to nateklé.. pojedeme k doktorovi na rentgen". A při těchto slovech mě chytil strašlivej hysterickej záchvat. Hrozně jsem křičela a máchala okolo sebe rukama a ani jsem si neuvědomovala tu bolest když mi táta kotník svazoval. Řekl mámě, že mě vezme svým autem do nemocnice a poprosil jí aby ségru odvezla do školy. Já byla úplně mimo. Co když s tím něco mám! Co ty závody? Odstrčila jsem od sebe tátu stoupla si a řekla že to rozhýbu. Stála jsem vzpřímeně, držela ze zábradlí a snažila se, aby táta nepoznal, že stojím na jedné noze. To se mi ale nepovedlo. Nějak jsem zavrávorala a zase skončila na zemi. Tak mě táta čapnul do náručí a máma otvírala dveře. Položil mě na zadní sedadlo a natáhl nohu a přiložil led.

Sedím na lehátku u doktora. Rentgen mám za sebou a marně se snažím zaslechnout alespoň jediné slovo z rozhovoru táty s doktorem. Za chvíli ale oba přišli a doktor mi oznámil, že je mu to velice líto, ale že to je zlomené. Hrozně jsem se rozplakala. Závody jsou v čudu. Popularita je v čudu. Jediné co teď budu mít  je pitomá sádra. V duchu jsem si hrozně nadávala, že jsem se měla podívat pod nohy kam šlapu... jaký jsem tele apod. To mi ale teď už stejně nepomůže. Těšila jsem se jak porazím tu nafoukanou Ebony. Ebony je nejznámější, nejpopulárnější, nejoblíbenější a nejnafoukanější holka od nás ze školy, která se snaží každému studentovi co nejvíce zošklivit základní školu.                                  Doktor už měl mojí sádru skoro hotovou když mi v tom pípnul mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a koukla na přijatou smsku. Od Ebony.:

"Tak co srábotko? Bojíš se, že tě porazím? Nojo co jiného od tebe čekat. Už to všichni ví... Tak jsi se na to těšila a nakonec jsi se na to takhle vybodla? To je ubohý!"

Ach jo. "Tatí? Mohl by jsi mě potom vzít na závody alespoň se podívat? A mohl by jsi tam prosím jít se mnou? Moc bych si to přála když nemůžu běžet..." Táta se na mě překvapeně podíval, ale bylo poznat, že mě chápe. "No dobrá tedy. Ale nebudeš tam všude šmajdat! Hezky budeš sedět v klidu!" svolil s podmínkou... "Děkuju tatí."

Už jdu směrem k hledišti na sportovišti. Teda spíš pajdám o berlích. Táta jde za mnou a v případě potřeby mě chytá, protože s berlemi to ještě neumím. Když se zabouchly dveře, tak jsem měla pocit, že se na mě snad všichni dívají. Nevím jestli to bylo kvůli sádře nebo kvůli tomu, že jsem nenamalovaná, neučesaná a s opuchlýma ubrečenýma očima. Pomalu jsem se dobelhala k lavičce, na které bylo opěradlo a ze které byl dobrý výhled. Svlékla jsem si bundu, dala si jí jako polštář za záda a nohu si opřela o lavičku přede mnou. Jen jsem se uvelebila a okolo mě se začali hromadit davy všech lidí od nás ze školy. Všichni se hrozně vyptávali a utěšovali mě, že to bude dobrý a že takových závodů bude.. Ale vůbec mě nepřekvapilo když se divili, že co tu dělám, že Ebony říkala, že nepřijdu, že se bojím a podobné řeči. Když jsem jim to vysvětlila, tak několik lidí vylítlo za Ebony, která seděla opodál a nevěděla co si má myslet. Hrozně na ni křičeli a Ebony se tvářila tak, jak se nikdy netvářila. V jejích očích jsem viděla stud, děs, šok a smutek. V tu chvíli mi ji bylo líto. Bylo mi jedno, že mě zesměšnila před celou školou. Už je přece taková.

Ebony byla na řadě. Původně měla běžet se mnou, ale můj stav mi to jaksi nedovoloval, tak běžela sama. Vypadala, že je na pokraji psychického zhroucení. A taky že byla. Vystartovala jako dítě které utíká před rozžhavenou pánví co nejdál a po cestě si škobrtla o vlastní nohu. Její čas byl hrozný. Co hrozný. Byl naprosto katastrofický. Skončila na samém konci. Odběhla pryč do šaten a v očích jí byl vidět vztek a zklamání zároveň. To už jsem nevydržela a vydala jsem se za ní. Sice mi to trochu trvalo, ale já nikam nespěchala. Alespoň jsem si cestou stihla promyslet co jí vlastně povím.

Seděla tu sama na lavičce a! světe div se! Ona plakala. Ano opravdu plakala. Dobelhala jsem se k ní a posadila se vedle ní. Chvilku jsem na ni jen tak koukala. "Omlouvám se Ti. Chovala jsem se ošklivě. Byla jsem k Tobě nespravedlivá. Vlastně ke všem taky okolo. Moc mě to mrzí!" pošeptala mi. Tak tahle slova mě opravdu překvapila. To jsem od ní opravdu nečekala. Přátelsky jsem jí obejmula a chvíli jsme jen tak společně plakaly až se mě zeptala jak se to stalo. Já jí celý svůj příběh vyprávěla a  ona celou dobu bedlivě naslouchala. Nevím jak to ale změnila jsem ji. Byla jsem na sebe pyšná. Sice jsem nevyhrála, ale našla jsem nejlepší kamarádku...