Na konci kapitoly budou mít výhodu hlavně ti, kteří viděli začáteční sezóny Buffy the Vampire Slayer. Celý dialog jsem se nedokázala představit jinak, než v Drusillině zasněném, mimoňském podání... Ať se líbí i tak. Tentokrát se bude hodně mluvit ;)

 

Seděl na stoličce u okna s koleny u brady a pozoroval nekromanta, jak tiše a spěšně dělá svou práci. V hlavě mu sem a tam pochodovala ta zprvu nesrozumitelná slova. Tak je to pravda... po smrti se vážně člověk setkává s těmi milovanými...Koho tím myslela? Určitě ne mistra Sevarashe, vždyť ten přišel na dvůr tak před sedmi nebo osmi lety, pokud si dobře pamatuju... Lucius tenkrát zářil, když mi vykládal, jak je rád, že získal mistra zpět. Zpět, hmm... třeba se znali kdysi předtím. Ale... co se tehdy stalo? Štvalo ho, že mu to pravděpodobně zase nikdo neřekne. Mají ho za malé dítě, ale on by zvládl pravdu! Jen kdyby mu ji někdo chtěl svěřit... Pokrčil rameny. Za optání nic nedám.

"Mistře.... odkud znáte paní Nerissu?"

Štíhlé bledé prsty se zarazily uprostřed pohybu.

"Paní... Nerissu neznám."

Mladík se vychytrale usmál: "A co paní Marissa?"

Prsty se pustily znova do práce.

"To je dlouhá historie."

"Já mám čas. Lucius nepřijde ještě dlouho, podle toho jak rychle a s jakou náladou odsud vyběhl. A dneska nemám výuku."

Ticho. Po chvíli s nečitelným výrazem a pomalu, jako by pečlivě vážil slova, nekromant pronesl: "Několik částí toho příběhu... neznám ani já sám," odmlčel se a povolal služku, aby bezvládnou kněžnu převlékla do čistého, zatímco si umýval ruce. Když odešla, usadil se na kraj postele a zhluboka se nadechl.

"Tvůj otec, Darien von Garra, hledal velmi dlouho dívku, která by byla schopna sama o sobě porodit dědice, a nemusel se jako mnoho jiných probírat těžkostmi, které většinou nastaly, když si panovník chtěl dědice osvojit nebo přímo kousnutím stvořit. Takovou našel až po několika letech, když si všiml dcery jedné ze svých vazalů. Byla mladá, krásná a co víc, její matka ji porodila víceméně přirozenou cestou.

Bylo mnoho vysokých hodnostářů u dvora, kteří nesouhlasili. Ta dívka byla příliš mladá, příliš nezkušená, a všeobecně panovalo přesvědčení, že ji ta role zničí. Obzvláště pokud by se ukázalo, že svůj dar po matce nezdědila."

"Co vy, vy jste souhlasil?"

"Já hodlal vyčkat. Byl jsem přesvědčen, že by to mohla zvládnout, a nebyl jsem většinou zklamán. Ale mou pozici přímo neovliňovala a já se s ní setkal tak dvakrát, třikrát..."

"Co se stalo pak?"

"Poté otěhotněla. Kníže se mohl zbláznit radostí a mne stáhl v podstatě ze všech úkolů, jen proto, abych se mohl plně starat o kněžnu. Tehdy mi to bylo proti srsti. Chápal jsem to jako chůvu na plný úvazek sotva odrostlému děcku, které čekalo své vlastní a bálo se osudu své matky, která, jak jsem pochopil, byla usmrcena vlastním manželem, když jí příliš potratů zakalilo rozum. Vzhlížela ke mně vždy štěněcím pohledem, s respektem a zároveň slepou důvěrou, a mne to popouzelo. Nemohl jsem se však otevřeně postavit příkazu a vyhýbat se jí."

"Takže ona vás měla ráda a vy jste ji nemohl vystát," shrnul Caden.

"Ne tak úplně. Neřekl bych, že ke mně cítila cokoliv kromě zmíněného respektu, a věděl jsem, že mi minimálně ve zdravotních věcech plně důvěřuje. Věřím, že mne těžko mohla mít ráda jinak. Nikdy jsem nedával najevo ukvapené emoce a nikdy jsem nešel daleko pro výtku nebo ostrou poznámku. A já... Kdybych se o ni nemusel starat a kníže mne k ní nevolal kvůli každému sebemenšímu kýchnutí, patrně bych k ní cítil obdiv. Byla jemná, krásná, a navzdory věku se pohybovala s grácií a elegancí, jako by byla předurčena stát po boku vládci," odmlčel se a vrhl zamýšlený pohled na spící kněžnu.

"Řekla 'po smrti se vážně člověk setkává s těmi milovanými' a dotkla se vaší tváře. Tomu vážně říkáte jen respekt a důvěra?"

"Je pravda, že během cesty jsme se sblížili daleko víc..."

"Víc?" zašklebil se Caden.

"Tak moc zase ne," zamračil se nekromant a nastala chvíle ticha.

"Co bylo dál?"

"Přišla válka. De Boneho voje táhly přes zemi a kníže Darien měl obavy. Byl přesvědčen o tom, že takový nápor pevnost nemůže vydržet. A svolal skupinu lidí, kteří se v podstatě neznali, či se nemohli vystát."

"Vás, démonologa, čaroděje Methagora, Gairona - velitele Jezdců a její lykanskou služku!"

"Ano."

"Takže jste utekli? Jen tak?"

"Popravdě, zezačátku jsme všichni bojovali v bitvě. Až když začínalo být jasné, že se bitva chýlí k pro nás nepříznivému konci, svolal nás kníže. A ano, pak jsme uprchli."

"O té cestě vím. Ale nikdo mi neřekne, co jste vlastně zažili," zamračil se Caden.

"Ono taky není moc o čem vyprávět," nepatrně se pousmál Sevarash.

"Jeli jsme na dvůr lorda Malboneho, několikrát jsme museli bojovat či utíkat. Jediná zajímavá věc byla smlouva s lesním démonem, kterou tvá matka uzavřela. Později jí zachránila život, ale vzala si ten Jezdcův na oplátku. A ano, její porod v lese. Mág omdlel, stačilo mu k tomu slyšet jen její křik," poušklíbl se nekromant při vzpomínce.

"Mistr Methagor omdlel, jen tak?" uculil se Caden, pak se zarazil. "Počkej, takže to vy jste mi pomáhal na svět?"

"Když nepočítáš Furciferu, tak ano."

"Teda... A co bylo pak?"

"Útěk k hranicím... a má smrt."

Mladík se zarazil. Teprve teď, když to nekromant zmínil, se rozvzpomněl, že tam měl umřít i on.

"To je pravda, to vím... pokračujte, prosím," visel mu pohledem na rtech.

"Smrt není a nikdy nebyla příjemná záležitost a tahle byla vyloženě bolestivá... Jenže jak pro upíry, tak pro liche smrt není definitivní termín. Kdosi se pro mne vrátil, pomocí obřadu mi pomohl navrátit se zpět. Kdosi... Lucius. Podle jeho slov škoda ztráty užitečného služebníka. Jenže obřad se mu úplně nepovedl a mé... schopnosti, vzpomínky, byly roztříštěné... osm let jsem strávil uzavřen ve svých komnatách, zde na hradě. Skrz okna jsem sledoval, jak se napůl zbořený hrad vypíná do nové podoby, stejně jako mé schopnosti. Co jsem dělal? Učil se, osvěžoval znalosti, vybavoval zkušenosti, věci získané během staletí a ztracené v jednom okamžiku jsem během těch osmi let nutil jasně oživit. Se schopnostmi přišly i myšlenky, vzpomínky... těm trvalo daleko déle, než se osmělily a navrátily. Něco si nepamatuji doposud."

Lich vzhlédl a setkal se s pohledem mladíka, který na něj zíral s pootevřenou pusou.

"Když jsem plně nabyl svých dřívějších schopností, zavolal mne k sobě kníže. Byl bez sebe nedočkavostí zadat mi spousty úkolů, a mimoděk doplnil mezery v celkovém obraze. Dozvěděl jsem se, že to byl tehdy on, kdo vyjednal mírovou dohodu. Výměnou za smrt Dariena a vazalský slib do rukou Gabriela de Bone."

"Cože?!" vytřeštil oči Caden. "To on může za smrt mého otce?!"

"Pokud to vezmeš z druhé strany, obětoval muže, jehož osud stejně psal svou poslední stránku, za zbytek země a mnoho dalších životů. Co bych mu na tvém místě neodpouštěl, je spíš trápení tvé matky."

Caden zabořil tvář do dlaní a mlčel. Po chvíli se tiše ozval, s usilovnou snahou přimět svůj hlas, aby se netřásl: "Takže mě vychoval člověk, který předstíral, že je mým kmotrem, složil přísahu do rukou nepřítele, pravděpodobně zabil nebo byl přímo zodpovědný za smrt mého otce a patnáct let držel mou matku ve věži. Chápu to správně."

Sevarash přikývl a vstal.

"Počkejte ještě... Vy jste věděl, že ji tady drží? Pokud ano, proč jste jí nepomohl?"

"Věřil jsem, že je mrtvá. Neměl jsem ponětí, jakou ženu si zde kníže vydržuje, a nezajímalo mne to."

"A kdyby jste věděl... pomohl byste jí?"

"Pravděpodobně. A teď mne omluv, mám vlastní práci."

Po tom chladném rozloučení vstal a odešel, dveře zaklaply. Caden upřel pohled na svou... na svou matku. Těžko se tomu věřilo... Ale teď se mu dostalo druhého potvrzení. Kdyby tak mohl propašovat do hradu její služku, ta by mu taky mohla něco říct! Ale pro to musí počkat... Lucius ji nesmí zahlédnout, ani žádný z jeho donašečů. Sakra! Vyběhl z pokoje a seběhl po schodech dolů. Měl štěstí, nekromant zatím daleko nedošel.

"Neřekl jste mi, co s ní bude."

Vysloužil si bezvýrazný stříbrný pohled.

"Velmi pravděpodobně se stane terčem vzteku knížete. O dítě přišla."

"A vás to nechává jen tak, klidným?!"

Nekromant výsměšně naklonil hlavu: "Kdy naposledy tobě v něčem pomohly vzbouřené emoce?"

"Vy jste takový bastard!"

Nekromant se mlčky uklonil a obrátil. Než stihl pokračovat v chůzi, mladík ho chňapl za paži. Vysloužil si tím ostrý pohled, který ho na vteřinu znejistěl, ale to, co potřeboval říct, bylo důležitější: "Odpusťte... omlouvám se. Nemyslel jsem... Já..." ztišil hlas, "on se to dozví, že jste tu byl, a bude se ptát. Mohl by jste mu říct, že je v pořádku a o dítě nepřišla? A třeba že ji nepoznáváte, nebo tak něco... prosím..." chlapcův hlas zněl naléhavě, až zoufale.

"To udělat mohu. Proč ti na tom však tolik záleží?"

"Nechci, aby trestal ji ani vás. Nechci, aby trestal nikoho."

Sevarash stroze kývl, vymanil se z Cadenova sevření a odkráčel chodbou, jako by spolu před chvílí ani nemluvili.

 

Caden se vrátil k matce, seděl u ní, dokud se neprobrala. Zas a znova ho děsilo, jak je hubená a slabá. Ležela na posteli a vypadala tak křehce, že by se mohla rozplynout, kdyby na ni sáhl.

Zabral se do pochmurných úvah tak hluboko, že když opět vzhlédl, setkal se s jejím pohledem. Náhle netušil, co by měl říct, a co by vůbec říct mohl.

Usmála se: "Měla jsem zvláštní, zvláštní sen. Byl u mne někdo, koho jsem už oplakala... Smutný, smutný sen. Krásný sen," hleděla s nepřítomným úsměvem do stropu.

"To nebyl sen... on tu vážně byl."

"To není možné, dávno už zemřel... víš?"

"Zemřel a zase se vrátil, pokud myslíš mistra Sevarashe."

"Vrátil?" zaznělo ztraceně, kněžna nakrčila zmateně čelo.

Caden si povzdychl a stručně jí pověděl to, co se před chvílí sám dozvěděl.

"Hloupost, nenechal by mně trpět ve věži... on pro mě umřel, víš?" špitla se spikleneckým úsměvem a mladíkovi přejel mráz po zádech. "Umřel... chudáček. Chvíli jsem se nedívala, a on prásk! Srazil lovce i s koněm k zemi," zachichotala se jako malá holčička. "Zlý lovec, poštval na něj pejsky... To se nedělá."

Hleděl na ni s rostoucím zděšením. Pak se vzmohl na: "Říkal, že jste přišla o... dítě."

"Já vím, já vím... Těch už bylo, žádná škoda. Litovala jsem je zezačátku, děťátka moje, a pak... pak jsem je přestala počítat. Jako ovečky, bááá... když je jich hodně, taky už ti prsty nestačí," usmála se. Zavřela oči a začala si cosi broukat.

"Eh... Tak já vás tu zatím nechám v klidu, ještě si odpočiňte..." vstal a spěšně odešel. Když zavřel dveře, zastavil se a opřel o zeď. Svezl se k zemi a nehledě na to, kdo by ho viděl, tiše se rozplakal.