Dnes jsem si úspěšně připomněla jeden ze svých nedostatků a nešikovností. Asi to bude jakási má dyscoci. Nikdy totiž nevím, kterým směrem se utahuje a kterým směrem se povoluje závit. Možná že i mozkový.

Když chci vyšroubovat žárovku, šroubek nebo jako dnes dopoledne rozšroubovat dva velké umělohmotné šrouby, na které není za běžného provozu vidět, ale jsou důležité, protože drží na správném místě  jeden nepostradatelný  předmět, zažívám  napínavé dobrodružství. Nejdřív  vždycky zkouším otáčet na tu stranu, na kterou to jde snadněji, a říkám si: jo, to je ono, za chvilku to bude. Za okamžik se ale rychlost zpomaluje, jde to hůř a hůř, já se ale uklidňuju, to nic, to je jen nějaké zaseklé. Ono to jde ale víc a víc ztuha a pak už vůbec ne. Až těsně před nejpevnějším utažením si uvědomuju, že tímhle směrem to opravdu, ale opravdu nepůjde, duchapřítomně v poslední chvíli zastavuju a zkouším točit na druhou stranu. Kladný výsledek je zaručen, po čase. Radost, jakou zažívám, když se mi nakonec podaří tu kterou věc rozšroubovat, takovou každý nezažije.