Jak jsem si tak pročítala, co jsem si o sobě napsala do profilu a hledala, jestli je tam nějaká hrubka, anebo za b) zálibně a zasněně jsem si prohlížela výsledek svého dlouhého odhodlávání se, tak mě napadlo, že mně ten text vlastně něco připomíná. Je to asi tím, že jsem do života a v životě přece jen trochu ovlivněná básničkami, i když bych to do sebe ani neřekla.

Ta básnička, na kterou myslím, mě dovádí k myšlence na vztah mezi otcem a dcerou.

Jak se to stane, že se muž dokáže tak vcítit do duše své dcery a psát holčičí básničky v první osobě. Možná, že dcera otce v tomhle vciťovacím ohledu dost podceňuje. Možná toho táta ví o své dceři dost a možná to nevyjde najevo jen proto, že prostě každý otec není básník, který svoje básně zapisuje. Možná si je jen pomyslí a procítí a jde dál tiše za svými mužskými záležitostmi, třeba i protože se stydí nebo jen neumí nebo z nějakého důvodu nechce dát nahlas nebo písemně najevo, co cítí. Kdo ví. A ta dcera se o tom ani nedozví.

A pak se ten, který umí psát a píše, může divit, že to, co napsal, je tak moc oblíbený a profláknutý. No, jak by nebylo... já nevím, ale třeba si ty holky, co se jim tyhle básničky líbí, říkají, že nejen ten pán, který je napsal, takhle dobře vnímá a chápe svou dceru, ale že snad i táta každé jiné holky má v životě přinejmenším pár chvil, kdy je své dceři tak blízko.
A tak je fajn, že je někdo, kdo píše i za ty, kteří nepíšou, i když by co psát měli.

( ... )

 ...

Po čase... Už nevím, co jsem to vlastně v tom profilu měla :)

Nefunguje odkaz, je mi líto. Jsem si jistá, že je k poznání, kterého básníka, člověka, jsem měla na mysli, když jsem si tu v tom roce s dvanáctkou psala. Odkaz odkazuje do literárně kulturního časopisu H_aluze, kde je toho spousty spoust ke čtení a kde jsem tehdy našla velmi utěšený rozhovor s panem Janem Kašparem. Řekla bych, že ten rozhovor tam někde stále je, jen je malinko komplikovanější se k němu dostat.

V současnu je funkční a hladce přístupný odkaz třeba tenhle. Mimo jiné se mi  tam zalíbilo tamní motto pana Jana Kašpara. Dovolím si citovat, protože co kdyby přestal být ten odkaz taky přístupný...:) "Mezi generacemi přestává existovat společné. Už téměř není o čem si povídat. Ale: o něčem si povídat je smyslem kulturního života!"

A jen tak pro jistotu, pro úplnost, pro případ, že je to potřeba. Měla jsem a mám na mysli Tulikrásku.

Směju se. Pláču. Nadávám. Skáču. Proklínám. Prosím. ...

vždyť to známe...