Ne jen tak nějaké čau, ale čau s velkým Č. A ještě k němu patří titul, princezna Čau, tak. A její rada následuje.

Dneska jsem totiž vzala do ruky malou tenkou knížku, která se na polici zamlkle opírala o podobně útlé spolupolicovnice, všechny nikým dlouho nevšímané. Sfoukla jsem z ní jemnou vrstvičku prachu. Jo, zasklené knihovny, ty mají něco do sebe. A otevřela jsem ji, tu knížku, a četla.
 

Tohle je moudrá rada čínské princezny Čau,
křehká jak lomikámen v dešti
a chytřejší
než mladší bratr s první vráskou na čele.

A princeznino jméno dodnes připomíná
italský film a sbohem na ulici,
když auta rozžíhají světla
a na nebi je čistě zametené místo
pro druhou hvězdu:

Možná vám řekne, že vás miluje
nad všecko na světě.

Odvraťte hlavu
a pečlivě,
pomalu rukou,
upravte si vlasy.

A možná prohlásí, že miluje vás víc
než bůžka v chrámu.
(Řekne zlatého.)

Uhlaďte volný záhyb šatu
a se smíchem
kárejte jeho bezbožnost.

Kdyby snad na bílém koni přijel pod okno,
aby se s vámi rozloučil,
protože dává smrti přednost před zoufalstvím,

dejte mu květinu
a popřejte mu nahlas mnoho štěstí.

Avšak sedí-li před vámi mlčky
jako ústřice před guvernérem
(a tak nemotorně,
že po ubrusu leje čaj),

Jako na někoho,
koho chcete učinit svým druhem
na celý život.

A to je moudrá rada princezny Čau.
Byla určena
dívkám a čtenářům veršů.

 
         

 

A klidně taky ústřicím, bílým ořům, hvězdám, květinám, příbuzným a guvernérům, jen tak.

Pěkně se mi to sešlo, nenáhodně, asi. Dnes tahle báseň, a abych zachovala časovou posloupnost, i když protiproudou, předevčírem večer jsem slyšela od kamarádky, že čte něco zajímavého, tak jsem chtěla samozřejmě taky, toto je to. Posílám dál, je to zajímavé. O čaji, o Číně, o světě.

A dál, taky předevčírem, ale ještě za světla slunečního, jsem rozsypala čaj a vyfotila si ho. Ten čaj jsem dostala dárkem a nechávám si ho na neobyčejnější chvíle, takže ho moc rychle neubývá. To je on.