Je mi hloupé začínat slovy dnes jsem poslouchala rádio a tam povídali, protože takhle bych asi začínala často (takže jsem tady takhle raději nezačala ještě nikdy), rádio poslouchám skoro denně a je to inspirující. A třeba se tím nasloucháním časem přiblížím i k rádiové chytrosti. :)

Mívala jsem tiché doby, mívala jsem doby, kdy naslouchat nešlo, teď to jde, tak si to užívám. Stanice střídám, většinou jdu jinam, když mi nazdvihnou nějaké blábolinky nebo dlouhé nudné řeči nebo muzika, která se nehodí k mé náladě, nebo nějaká podle mě přehnaně často opakovaná písnička. To se vždycky na dálku ptám: když už hrajete pořád toho, tak proč pořád jen tuhle... Asi nemůžou jinak.

U rádia nesedím nehnutě a tiše a tiché nebývá ani okolí, takže slýchám často jen útržky. Tím se ovšem netrápím, protože i to kolikrát stačí. Dneska mi přivedl k zamyšlení nad sebou jeden pán, od kterého jsem slyšela něco ve smyslu: a oni na nás koukali jako blbci. To mi zaujalo, ten přístup. Protože já bych v podobné situaci řekla: oni na mě koukali jako na blbce.

Možná by se na mě někdo díval jako na blbce, kdyby mě viděl, jak jsem o víkendu kradla jablka. Samozřejmě, že ne v nějakém super-hyper, ale rovnou ze stromu v opuštěném zarostlém... ani ne sadu, ale prostě z jabloně stojící ve spleti dalších stromů, keřů, ostružiní a přerostlé trávy. Stojí tam, jabloňka starodávná, větve má ještě pořád skloněné tíží červeně proužkovaných jablek, neotrhala jsem jich moc. Byla jsem hlavně zvědavá, jakou mají chuť a bylo mi líto je tam zanechat všechna netklá k samovolnému opadávání. 

Mám je teď u sebe doma a popravdě, chuť nic moc, jsem už asi příliš zhýčkaná. Ale voní krásně, a když je vidím a cítím, vzpomínám na tu jabloň, jak tam je sama bez lidí. Vypadá opuštěně, ale přitom spokojeně, vyrovnaně, smířeně a tak samorostle.