Jo, každej blog musí někdy začít. Tenhle začíná dnes, na jaře 2012. A o čem chci psát? O svým životě - člověk se potřebuje vypsat a dostat to ze sebe. Kromě mých zážitků tu najdete i můj jezdecký deník - budu se sem snažit zapisovat, co jsme s Nangou dělaly -, věci, na kterých jsem závislá, a které miluju a v neposlední řadě moje výtvory - třeba sety z Polyvoru. Bude to prostě taková směska.

Začínám psát v době, kdy jsem trošku vyvrhel třídy. Na začátku třeťáku nás, studentky podoboru jezdectví, přesunuli z původní třídy obchodu ke sporťákům, kde v předchozích letech nebylo místo. I přes všechen strach se nám podařilo celkem zapadnout do zaběhlého kolektivu. V lednu jsme jeli na povinný lyžák a tam se mi změnil život. Dřív jsem byla v partě s MM, KB, AK a MK, se kterou jsem se pohádala, kvůli její zálibě vymýšlet si na mě hnusný pomluvy - prostě mii došly nervy. Všechny holky věděly, že si na každýho něco sem tam vymyslí, ale místo, aby MK rovněž něco řekly, to ne. Nakonec jsem za největší píču já. Ale co, už mi to ani nevadí, pokrytectví nesnáším a pokrytce mezi přátelema mít nechci. Takže jsem skončila sama a přidala se tedy ke dvěma holkám, který se od ostatních drží dál - koňařka BCh a sporťačka ŽG. Ve škole sedím buď za nima se svým spolubydlou RH nebo sama úplně stranou. Ale lepší, než sedět vedle prskající a občas i zapáchající MK. Navíc, spolubydlu mám fakt ráda. Dá se s ním jet autobusem ke škole, dívat se o hodinách na Californication nebo prostě jen blbnout. Ale pořád jsem vyvrhel. Týden předtím, než jsem začala psát, se mi stala u nás na hale další nehoda (první byla na Slivestra 2010, když se na mě Nanga převrátila - vývazla jsem jen se šokem a nataženýma svalama v kyčli) - při vyvádění kobylky jsem se pokoušela chytit padající vrata (moc si toho nepamatuju, jenom zmatek a to, že nesmím dopustit, aby se Nanga lekla, tak jsem se je snažila držet rukou a pak je i podepřít kolenem). Skončila jsem v Motole na chirurgii (nad kolenem jsem měla 2 stehy) a pak i na ortopedii (svoje už tak špatné koleno jsem si dost hnusně narazila). Teď je to druhý týden, co jsem doma, včera (21. března) mi vyndali stehy a v pondělí jdu do školy (jo, strašně se těším). Mimochodem, kobča byla před měsícem na operaci kvůli větší krvácející bradavici na břiše a zrovna pomalu začínala pracovat. Skoro celou zimu jsem nejezdila, takže mi ježdění na mojí kobylce moc chybí.

Abyste si nemysleli, mám dvě dobrý kámošky - K, která se mnou chodila do třídy (a tam taky zůstala - studuje obchod) a V, kterou znám pět let z jedné stáje, kam jsme společně chodily (a já tam mám školní praxi), ta studuje na Braníku cukrářku. Mám je obě ráda a spolu se zvířaty mě drží nad vodou.

O zvířatech budu psát hodně - Nanga má vlastní rubriku. Kobylce bude letos sedm a je to slovenský teplokrevník po Veneur du Luc (tu svojí ťunťovskou povahu má po něm). Je to vysoká ryzka s dobrým srdcem, která moc ráda skáče. Mám jí od srpna 2010 a na podzim 2011 jsem si na ní dělala jezdeckou licenci. Lady je naše letos desetiletá fenka zlatého retrievra, která je taky zlatý zvíře. Bohužel už je znát, že stárne, což mi trhá srdce.