Jak hluboko se dá spadnout? Kam až se člověk musí dostat, aby se opět zvedl a šel dál? Co vše musí člověk prožít a překonat, aby se zase zvedl a pokračoval v životě nebo začal dělat změny? A proč jsou lidé, kteří změnu naudělají nikdy a jen a jen se trápí? Viní ze svého neúspěchu každého okolo sebe, a nikdy si nepřiznají, že musí začít u sebe? 

Někdy člověk padá hluboko a dlouho......, ale nikdy ne tak rychle, aby se nemohl zastavit a vzpamatovat se. I já jsem nedávno padala a padala. Nejprve rychle, ale když už jsem konečně pochopila co se okolo mě děje, že se propadám do propasti.......uvědomila jsem si, že to nechci. Tma okolo mě byla stále hustší a tíživější. Když jsem si to začala uvědomavat, pád se zpomalil. A já najednou měla čas si přebrat v hlavě jestli chci padat nebo ne. A když ne tak co s tím. Proč padám a kdo za to může? Probuzení v tom, že za to vastně můžu jen a jen já sama, nebylo moc příjemné, ale poučné. A co pak? Chci s tím něco udělat? Jasně, že ano kdo by chtěl žít ve tmě. A náhle tu byla světýlka. Světýlka v podobě mých přátel, kteří tu byli stále se mnou a celou dobu jen čekali, až je požádám o pomoc. Možná si někdo řekne proč čekali? Proč mi prostě nepomohli, co jsou to za přátele? Ti praví, ti správní. Čekali protože věděli, že až budu na jejich pomoc připravená tak si o ní řeknu a oni mi pomohou, ve správný čas a ve správnou chvíli. A vše bude správně pochopeno, a hlavně dobře to dopadne. Jinak by se mohlo stát, že jejich pomoc bude k ničemu a nepochopena. Oni čekali, a já si nakonec o pomoc řekla. Dnes už vím, že ty světýlka v temnotě byli po celou dobu a jen a jen, an mě bylo jak hluboko chci, nebo musím spadnout, abych dostala poučení do života. Jsem ráda za své přátele.....