Včera večer jsem přišla z práce, vykokupala se, najedla se a zalehla. Bavili jsme se s přítelem o tom, jaký jsou fotky ze svatby a tak, a narazili jsme zase na tu naši loňskou krizi. Jemu to přišlo hrozně k smíchu, ale mě to teda moc k smíchu nepřišlo, zase mi to akorát hnalo slzičky do očí. 

Kdo se k tomu ještě nedopátral, tak už jsem o tom psala tady. 

Když vám někdo po dvou letech vztahu řekne, že už se mu nelíbíte, tak jako co... asi z toho nebudu skákat štěstím do stropu. A on, v rámci toho, aby mě jakože utěšil, mi řekne: "Ale miláčku, dyť na svatbě ti to moc slušelo... i ostatní to říkali.. a já už jsem si zvykl." 

Jako na co???? Opravdu ty mužský pochody někdy nechápu. Tenkrát na jaře, když jsem se na něj osočila, že o mě říká svým kamarádům, že jsem né moc hezká přítelkyně, tak na mě vystartoval, jestli si jako fakt myslim, že to říká? že kdyby to prý říkal, tak by to asi neřekl mě... už tenkrát sem mu nevěřila.. a včera z něj vypadlo, že to vlastně teda asi říkal....  bum bum bum...

Taky jsem si včera koupila svetr. Protože až ho budu shánět na podzim, tak nebudou mít buď takový, jaký bych chtěla, nebo barvu pro mě, nebo moji velikost. A ty dvě stovky, ty už mě nevyrvou.

Dneska mám taky pohovor, tak uvidíme. Mohlo by už konečně něco klapnout. Zítra mám ještě jeden, tak snad už se na mě štěstí usměje.... 

PS: jestli mi někdo můžete poradit, jak místo adresy na článek sem dostanu jen odkaz pod názvem tady, budu ráda, když mi radu přihodíte do komentáře, protože já jsem na to nemohla za boha přijít... to víte, ex student informatiky