Tak si tu sedím na gauči v našem bytečku, mám puštěnou televizi a v troubě peču brambory na pečínky. Zavírají se mi oči, že bych se nejraději zachumlala do peřin a spala aspoň dvacet let 

Včera mě svou přítomností poctila moje dlouholetá kamarádka. Měla v Praze schůzku se svým známým z Itálie. Sympatický to muž. A taky jí napadlo, že můžeme zajít do nějakého klubíku, ať se taky pobavíme. Tak jsme vyrazili. První kapela nám utekla, druhá byla úžasná a třetí - to byla taková kapela, kde se tři pánové už v pozdních letech snažili zaujmout mládežnické publikum. 

Co mě nejvíc potěšilo bylo to, že se tam nesmělo kouřit a muselo se chodit ven. Konečně!!! Jsem se dočkala nějakého místa, kde mi nefuní hnusnej kouř tisíc lidí pod nos.

 Asi v jedenáct hodin se naše osazenstvo - posilněno o členy oné úžasné kapely - rozhodlo, že noc je ještě mladá a vyrazili jsme do nějaké putiky nedaleko. Už z dálky se nad ní nesl  "trávový" dým a osazenstvo uvnitř taky nezahálelo. Ale bylo to tam fajn, zas jednou po čase se podívat "mezi lidi". 

Nejúžasnější příběh večera byl od mojí kamarádky. Bydlí stejně jako já na vesnici - akorát oni mají větší hospodářství. Taky mají ovečky. Dva kluci z kapely u nich kdysi dádvno byli a jeden z nich se furt hrnul k ovcím, že si je chce pohladit!!

Kamrádka mu říká: "Musíš zamnout rukou, aby to vypadalo, že jí chceš něco dát - že něco máš!"

Nato muzikant rozpřáhnul ruce, hrnul se k ovci a říká jí: "Přicházím v míru!!"

Ovce prý zdrhla, ale zážitek to je nezapomenutelný.