Smrt na závodní dráze: Medicínské důvody 2. část

30. 06 2013 | 21.47

Tento článek je přeložený a části textu byly trochu změněné, ale ne tak, aby to změnilo vyznění celého textu. Nejsem navíc žádný odborník na medicínu, proto jsem některé pojmy nechala nepřeložené a ty, co jsou přeložené, mohou být chybně formulované, za to se předem omlouvám. Zdroj článku: http://blog.parathyroid.com/race-car-deaths-medical-causes-racing-deaths/ , na tomto odkazu můžete najít obrázky, videa a informace o autorovi.

            4) Zranění následkem prudkého brzdění s poškozením vnitřních orgánů

            Zranění, způsobená náhlým brzděním, se mohou objevit u kohokoliv, kdo je vystaven prudkému zpomalení, například v případě čelního nárazu. Zranění je způsobeno tím, že tělo je silou zastaveno, ale vnitřní části těla zůstávají v pohybu kvůli setrvačnosti. K tomuto druhu poranění je nejvíce náchylný mozek a aorta. Pro tuto diskuzi proto použijeme ukázky zranění obojího. Zranění mozku následkem brzdění mají obvykle za následek vznik subdurálního hematomu, zatímco u aorty můžou způsobit její utržení.

            a) Slavní závodníci, kteří utrpěli zranění mozku kvůli prudkému brzdění:

            Mark Donohue – zemřel během tréninku na VC Rakouska v roce 1975. Ve druhém kole v rychlosti zhruba 260 km/h náhle explodovala zadní pneumatika jeho Marchu a auto prolétlo ochranným plotem, přes další ochranné bariéry až do rokle. Donohue se praštil do hlavy o tyč z plotu, čímž přišel o vědomí. Existuje záznam, na kterém mluví se záchranáři a nevypadá, že by byl zraněný. Byl odvezen do nemocnice na pozorování. V průběhu dne začal být zmatený a nakonec upadl do kómatu, což jsou klasické příznaky subdurálního hematomu, jak dnes ví každý doktor i sestra. Ještě tu noc byl operován neurochirurgem, ale o dva dny později svým zraněním podlehl. Dnes je tento následek, tedy smrt, velice nepravděpodobný, jelikož máme o zraněních uvnitř hlavy daleko lepší povědomí a i traťoví zaměstnanci jsou lépe trénovaní na to, aby rozpoznali první příznaky poranění mozku nebo vznik krevní sraženiny. Univerzální využití CAT scanů u každého jezdce, který má podezření na poranění mozku je další důvod, proč je tento druh smrtelného zranění dnes u jezdců vzácný a vlastně by k němu vůbec nemělo docházet. Pokud si po nehodě budete stěžovat na bolest hlavy nebo ztrátu vědomí, mí drazí spoluzávodníci, můžete očekávat výlet do místní nemocnice. Díky Donohuemu se v budoucnosti zachránilo mnoho životů.

            b) Slavní závodníci, kteří utrpěli zranění aorty kvůli prudkému brzdění

            Scott Kalitta – příslušník slavné závodnické rodiny. 21. června 2008 byl Kalitta smrtelně zraněn v posledním kvalifikačním kole v Lucas Oil NHRA SuperNationals. Jeho vůz jel rychlostí zhruba 300 km/h, když na cílové rovince jeho motor náhle explodoval. Záchranné brzdné systémy (pozn. tady si nejsem jistá přesným překladem, v originále jsou tu totiž "padáky" a já nemám tušení, jestli to je fakt nebo to je jen přenesené pojmenování pro něco jiného) byly poškozeny, nemohly tak vůz zpomalit, a ten narazil do betonového sloupu, držícího záchrannou síť. Závodník byl převezen do nemocnice, kde ho po příjezdu prohlásili za mrtvého.

            Roland Ratzenberger – zemřel během tréninku na stejný závod, při kterém o den později přišel o život Ayrton Senna. Ratzenberger utrpěl hned několik smrtelných zranění najednou, mezi nimi přetržení aorty a poranění spodní části lebky.

            Allan Simonsen – i když neznáme přesnou příčinu Alanovi smrti (pozn. v době zveřejnění článku to byl teprve jeden den od havárie), údajně byl při vědomí a komunikoval, když k němu dorazili záchranáři, o několik chvil později ale ztratil vědomí a krátce na to byl prohlášen za mrtvého. Řídil jedno z nejmodernějších uzavřených aut a jeho tovární Aston Martin měl všechny možné moderní bezpečnostní prvky. Video z vozu jedoucího za ním ukazuje, podle našeho názoru, že příčinou Allanovy havárie bylo to, že auto začalo zrychlovat, když bylo levým zadním kolem na "natřené" (a v mokru velmi kluzké) modré lajně. Jeho auto zničehonic zahnulo doprava a pak zpět nalevo, jak se Simonsen snažil smyk vyrovnat (opět názor), ale v tu chvíli už bylo auto neovladatelné a narazilo přímo do ochranného ohrazení v téměř čelní trajektorii. Nic nenaznačovalo tomu, že by Allan utrpěl PT nebo BFT. Proto se jako důvod této tragédie nabízí zranění aorty nebo mozku v důsledku prudkého brzdění.
                Každopádně, tou skutečnou tragédií zde není ona modrá lajna, ale to, že ochranné ohrazení je v tomto místě v bezprostřední blízkosti vzrostlého stromu. Toto ohrazení má jistou vůli a je tak i záměrně konstruováno, takže je schopno se do jisté míry pod silným tlakem ohnout, na rozdíl od zdi nebo stromu. Důvod, proč se toto ohrazení používá místo cihlových zdí nebo cementových bariér, je ten, že oplocení je k zemi fixováno v 3 – 4 metrových intervalech. Ohrazení mezi těmito intervaly lze promáčknout, čímž pohlcuje část dopadu nehody, který by jinak musel snést jezdec. Jestliže je ohrazení blízko stromu, vyjde to nastejno, jako kdyby tam žádné nebylo, nebo jako kdyby bylo připevněno k cementové stěně. Pochopitelně, Circuit de la Sarthe ukázal jenom pár oficiálních fotografií a obrazy z TV kamer jsou omezené, ale fanoušci zjevně dobře vědí, co se stalo. Autoři tohoto článku viděli dostatek přesvědčujících důkazů, že ohrazení je v tomto místě v bezprostřední blízkosti stromu a proto jde Allanova smrt na vrub toho, že v rychlosti zhruba 110 km/h do tohoto stromu narazil.
            Ano, Circuit de la Sarthe, dějiště 24 hodin Le Mans, je historickým místem, které tento nejslavnější závod hostí na "veřejné" cestě, kde 50 týdnů v roce může jet kdokoliv. I přesto je logické, aby jezdci očekávali, pokud ne přímo vyžadovali, aby nebyla jakákoliv šance narazit do stojícího objektu, v jakékoliv rychlosti. Takže, i když Allanovo auto se ocitlo mimo jeho kontrolu kvůli modře natřené lajně, jeho smrtelná zranění můžeme připsat srážce se stromem. A nemůžeme si nevšimnout, že ohrazení bylo před tímto stromem opraveno a závod pokračoval dál. Mohlo se v této zatáčce stát další neštěstí? Déšť přetrvával s menšími přestávkami po celou dobu konání závodu, stejně jako tam pořád byla ta modrá lajna i ten strom.

            5) Uhoření

            Oheň je celkem logickou příčinou úmrtí závodníka, ale zároveň velmi vzácnou. Moderní paliva, tankování, nádrže a design vozů dělají z uhoření věc minulosti. Oheň může zranit osoby v boxech a občas fanoušky, ale regulace jsou neustále upravované a bezpečnostní opatření také, čímž došlo k poklesu rizika jakýchkoliv požárů aut nebo tratí.

            6) Smrti z jiného důvodu než kvůli zranění

            V ten samý den, kdy při závodě Le Mans zemřel Allan Simonsen, dvojnásobný německý šampion VLN Endurance Wolf Silvester zemřel během závodu VLN na Nürburgringu na infarkt. Bezpečnostní maršálové uvedli, že Silvester zjevně ztratil kontrolu nad svým vozem Opel Astra OPC, a když dorazili k vozu, zaparkovanému na trati, našli Silvestera sedět bez pohybu v sedadle. Závodníci jsou během závodů pod velkým stresem. Odpovědné orgány vyžadují od jezdců každé dva roky výsledky EKG testů, pro jezdce nad 50 let každý rok. Pro mě i ostatní závodníky to může být pěkná otrava, ale důvody pro tento postup jsou pádné. Několikrát do roka zemře jezdec během závodu bez toho, aby se vůbec vyboural. Závodění je pro naše srdce zátěží!

 

            Může být závodění bezpečnější? Musí závodníci umírat?

            Během minulého týdne jsme se Jim Lowe a já viděli a mluvili s tuctem závodníků, kteří si lámou hlavy nad bezpečností svou i lidí kolem nich. Ptají se, proč Jason a Allan zemřeli a jestli odpovědné orgány skutečně dělají vše, co můžou. Zpráva, kterou jim chceme předat, je jasná: jsme ve větším bezpečí, než jsme kdy byli, ale stále je dost práce – a některá to práce je na nás. Naše auta jsou bezpečnější, naše boxové zastávky jsou bezpečnější, naše helmy a overaly jsou bezpečnější. Ale stejně tak je důležité zvyšovat bezpečnost tratí. Neexistuje lepší příklad, jak učinit trať bezpečnější, než zmínit opět Circuit de la Sarthe a přidané dvě zatáčky u rovinky Mulsanne. V NASCAR byly přidány bariéry SAFER, které poskytují flexibilitu zdí a tím snižují přetížení, působící na jezdce.

            Traťoví oficiálové, majitelé a promotéři/organizátoři pravidelně trať hodnotí. Bohužel často jenom kvůli naléhání jezdců nebo pojišťovatele. Pokud se tratě mění, je to kvůli snížení šancí, že do něčeho narazíme čelně nebo v takovém úhlu, který ohrozí nás nebo diváky. V případě Allan Simonsena by ale změnou, která zachrání život, mohla být taková banalita jako odstranění všech stromů, do nichž můžou auta teoreticky narazit. Všichni závodníci vědí, že natřené povrchy jsou v dešti kluzké jako led, ale musí být lepší způsob, jak trať vymezit – nebo najít lepší barvu. Odstranění nepohyblivých objektů z trajektorie závodního auta se zdá být intuitivní – a to natolik, že není divu, že mnoho závodníků je frustrovaných a naštvaných. Každá individuální účast, konzistentní se standardy, které jako první začal prosazovat Jackie Stewart, je lepším přístupem než předpokládat, že o zlepšení sportu se postará místní, federální nebo dokonce globální standard. Autoři sdílejí s ostatními onu frustraci, ale obávají se, že bez přičinění jezdců se ničeho nedosáhne. A někdy, to nejlepší, co může člověk udělat, je lidi vzdělat – což je smysl tohoto článku.

            Když to shrnu: Každá vážná havárie je důsledkem kombinace extrémních sil, působících v kritickém čase, ve chvíli, kdy se tělo, ochrana nebo kombinace obojího nedokážou ubránit těžkému poškození. Jinými slovy, řídit auto ve 200 km/h je ve své podstatě nebezpečné právě kvůli té neschopnosti kontrolovat všechny zesílené riskantní faktory. Můžeme pracovat na vylepšení podmínek, v nichž závodíme, a na vylepšení výstroje, co nosíme, ale nakonec stejně potřebujeme pořádnou dávku štěstí, abychom velké havárie přežili. Naše těla jsou tou vůbec nejkřehčí součástí závodního auta, a extrémní síly, působící na náš mozek, páteř a trup rozhodně dokážou způsobit smrtelná zranění, když se sejde více nešťastných faktorů najednou. Samozřejmě, že jsou důvody pokračovat ve snaze vylepšovat bezpečnost našeho sportu, co to půjde, ale lidský element nikdy nemůže být posílen až do nedotknutelnosti. Protože člověk je tolik zranitelný, musí být vynaloženo veškeré úsilí, aby se předešlo oněm šesti typům sil a podmínek, které způsobují smrtelná zranění. Žádná snaha by neměla být přehlížena.

            Závoďte tvrdě, užívejte si vzrušení našeho sportu, ale myslete na ty, kteří naše kariéry a životy učinili delšími a bezpečnějšími díky tomu, co jsme se naučili, a stále se učíme, s každou další tragickou ztrátou. Spojme naše síly, abychom zlepšili sport, který všichni tolik milujeme.