Dlouho jsem tu nebyla a chápu, že byste si asi zasloužili ode mě něco lepšího než subjektivní rozbor jednoho hejterského svědomí. Ale zase si říkám, že tohle je úhel pohledu, o kterém se ve fanouškovské komunitě často mlčí, a když už se nemlčí, tak se dělají závěry, které jsou podle mého názoru mimo mísu o několik kilometrů.

Vzhledem k tomu, že vypjaté emoce do každého sportu neodmyslitelně patří, už určitě každý z nás někdy natrefil (možná si jí dokonce i sám položil) na otázku, položenou směrem k jinému, možná až příliš emocionálně se projevujícímu, fanouškovi: "Proč chodíš na blog o jezdci, kterého nesnášíš? Proč se věnuješ někomu, koho nemáš rád/a?"

Žádné žárlení, žádná nuda ani další věci, které se většinou na takové otázky odpovídají. Odpověď je vlastně strašně jednoduchá: Protože to člověka prostě baví.

Mluvím teď z vlastní zkušenosti. Když mi bylo nějakých 16 - 18 let, milovala jsem tzv. anti-blogy, dokonce jsem sama na svém nejstarším blogu i dvě rubriky anti měla. Chodila jsem se tam vykecat a dělat si trochu (trochu víc) nekorektní srandu nejčastěji z Tokio Hotel (u mě na blogu měla speciální kolonku ještě Danica Patrick). Bohužel ani dnes nejsem žádný extra klidný meditátor, a v pubertě to se mnou teprve všechno třískalo, takže udělat pár nekorektních vtipů a zasmát se jim společně s dalšími, podobně naladěnými lidmi, byl úžasný ventil. Samozřejmě, zdaleka ne všemu se dalo zasmát, prostoduché nadávky jsou pořád prostoduché nadávky, i když se týkají někoho, koho zrovna nemáte rádi.

A teď si představte, že do takové atmosféry a diskuze, která vás baví už sama o sobě, se připlete někdo, kdo je dostatečně naivní na to, aby se s vámi srdnatě hádal o to, že Bill je ten nejvíc sexy muž na světě a vy jste jenom slepí idioti, kteří mu závidí jeho originalitu. No to je přímo voda na anti-fanouškův mlýn! (Dodnes mám uloženou básničku začínající slovy "Anti Fůj! Žerou Hnůj!" a občas si jí pro ukrácení dlouhé chvíle a pobavení čtu.)

Nechci teď znít zbytečně mentorsky, ale přece jenom musím konstatovat, že z tohohle jsem vyrostla, a na nějakou dobu na tohle období i kompletně zapomněla. Znovu jsem si jej ale připomenula díky letošním vyostřeným debatám u Kat, a uvědomila jsem si, že když se na žlučovité komentáře hejtrů podívám touhle optikou, tak se jimi vlastně dokážu perfektně bavit. Ba co víc, občas to ve mě vzbuzuje i jistou nostalgii po tom, jaký jsem za mlada bývala šílenec a jak jsem s věkem ztratila určitou "břitvu". Neříkám, že to není dobře...:)

Takže až někdy příště narazíte na více či méně obhroublé nadávání na svého oblíbence, pomyslete na to, že svým rozčilováním a snahami o rozumný, argumenty podpořený dialog jenom nahráváte někomu, kdo s vámi ten rozumný dialog nepovede ani za zlaté prase, a navíc se ještě vašimi nabroušenými reakcemi pravděpodobně královsky baví.