A život frčel dál přišlo moje první háraní a já zjistila, že už nejsem štěně, ale dospělácká fena. Měla jsem takovou radost, že už jsem dospělá ženská, ale řeknu Vám, není o co stát. Panička mě začala hlídat, ani na procházku se mnou nešla....Na celé tři týdny jsem si musela vystačit s dvorem a zahradou. Navíc nepochopitelný pud mě nutil dostat se ven...Ven a ven a ven a za ženichama....Jednou se mi to i podařilo, zdolala jsem tu dvoumetrovou zeď,kterou máme na dvoře. Musím uznat, že do dnes to moji pánečci nepochopili ,jak jsem to dokázala. Každopádně mě našli a odchytli dříve, než jsem si nějakého toho ženicha vyhlídla. Od té doby jsem už ani na dvoře nebyla sama. Měla jsem hrozný strach, že mi panička nikdy nedovolí mít svoje vlastní psí miminka. Nejsem uchovněná, takže by miminky byla bez papírů.....Jak kdyby na to záleželo, že....budou krásná a chytrá po mě a hlavně budou moje. Jenže rok šel za rokem a já byla hárání od hárání víc a víc hlídaná a mě už táhne na tři roky a stále nic:O(. Když panička viděla jak jsem nešťastná rozhodla..na jaře jí najdeme ženicha a začalo hledání...... nebylo to jednoduché, protože ženichů moc není.....Vlastně nejsou vůbec:O( nakonec se to podařilo, našli jsem ženicha ....Moc se mi líbil, byl stejně flekatý jako já a stejně neuchovněný...takže hurá na to......teda já se tak těšila:O)