Když už Tě něco nasere tak si představ, že jsi kuře a kuře takové problémy nemá...je krásné být malý žlutý mít zobáček a pípat...

Po dlouhé době opět zde ... Ano, slyším dobře? Aplaus? Je na správném místě. Né, teď vážně. Čas není, jednu dobu nebyl ani PC (odešel harddisk, budiž mu země lehká). Teď ho znovu rozjíždím a tahám si sem blbosti, které mi 80GB dovolí (málo, hodně málo). 
Mé prvotní nadšení z povinné školní četby hodně rychle vyprachalo, když nám učitelka řekla, že "koketuje s myšlenkou, že pro náš ročník vyhodí K.Čapka s R.U.R. a Válku s mloky a dá tam něco od Kafky" a já se zrovna na tyhle dvě knížky docela těšila .... Ještě že Máj mi zůstává. Když jsme tak u školy, zjístila jsem, že dávám čím dál větší pozor. Pro mě je to prostě divný. Nezvyk! Dělala jsem vždycky bordel, házela papírky, zapojovala se do války s flustačkou, dělala letadla z papíru, házela papírový bomby, ťukala sousedce na rameno, škrábala do lavice kružítkem obrázky nebo jen popisovala lihovkou .. A já teď dávám pozor. Erupce na Slunci, volejte záchranku ... 

Stává se ze mě knížko-fil ... Jelikož jsem od úterý nemocná (chřipka mě sklátila, sviňa jedna) tak sem si pučila přítelův notebook a stáhla si pár knížek do mobilu. Pche, k čemu čtečku knížek když mám svojeho Samsunga. Dřív jsem taky četla, občas jednu knížku a táhlo se to jako smrad... Ale teď jsem za tu dobu co jsem nemocná splácla snad 5 knížek ... Olalá, další důvod pro záchranku. 

"V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr. "Udělej to," zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz. Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu. "Udělej to," zopakuje Jeanine naléhavěji. "Zastřel je, nebo tě zabiju." Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. "Do toho, Tris," řekne mírně. "Chápu to. Je to v pořádku." Pálí mě oči. "Ne," zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou. "Dávám ti deset vteřin!" zaječí na mě žena. "Deset! Devět!" Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil. "Tris," řekne. "Nemáš jinou možnost." "Osm!" "Tris," zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. "Máme tě rádi." "Sedm!" "Drž hubu!" zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace. "Šest!" Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže. "Pět!" Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život. "Čtyři! Tři!" Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. "Dva!" Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně. Zastřel mé místo nich,  "Jedna!" Zaslechnu cvaknutí a ránu."

Vrrrrrr, to příjemné mrazení v zádech když si to zase čtu ... Že jsem na tyhle knížky nepřišla dřív, sakra. Ležela bych v nich od rána do noci a až bych přečetla poslední slovo příběhu, knížku bych schovala a dostávala se do hlavy hrdinky. 

Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!