Části dědiny, nebo chcete-li vesnice, jejího okolí, rybníky, potoky, samoty, ta místa mívala název, který jim opravdu slušel a zaplaťpambu sluší mnohdy až dodnes. Třeba Vystrkov. To bylo místo uprostřed polí a na okraji s lesem, kde byl dvůr, tedy selská usedlost se vším, co k ní patří. Chodili jsme tam jako ogaři a byli jsme vítanou návštěvou, protože jsme přinesli novinky, co se děje na dědině, povykládali , který sedlák už začal sklízet obilí, že sousedé utopili tři koťata a nechali si jenom jedno, Gustu Macháňa pustili z vojny a bude se ženit a kolikrát jsme si i něco vymysleli, aby toho bylo víc. Ale toto je pravda. 

"V chudobinci dostali půl prasete. Jak se to mohl  stát? Strýc Řimák ho vyhrál v kartách na Pavlištíkovi a vedl ho na provaze domů a půl cesty kolem něho poskakovala Pavlíštěna a nadávala mu co do něho věšlo. Pavlištík za ňú volal, že šak to bylo poprvej, co prohrál prasa a ona mu pár vlepila a optala sa, kde májú teho capa, kerý tak dobře vydělával. Šak smrděl, nenechal sa Pavlištík a rači sa vrátil do hospody. Strýc Řimák příďa dóm prasa hneď lépl a tož půlku dal do chudobinca. Hneď ju rozpajtažírovali, uvařili a huby měli mastné jak kola od žebřiňáka" zvěstoval největší novinku Pepin.

To víte, že se vystrkovská hospodyně povyptáva na všechno možné, ženy byly v té době stejné jako dnes a dostala odpověď. Ogaři dostali pořádný krajíc z pětikilového pecna a půllitrák mléka, na kterém byla smetana na prst tlustá. "Přiďte zas" volala za nimi a ogaři ty tři kilometry, které je čekaly na cestě k domovu, využili k nařezání pěkně rovných lískových prutů, ze který zítra po škole bodou dělat luky. Nakonec se pohádali o to, kdo půjde k řezníkovi pro ovčí střeva, aby bylo z čeho udělat tetivu. Věděli už, že u řezníka není nic zadarmo. Když posledně potřebovali trochu koňské krve, aby si mohli natřít obličej jako Apači a být tak neporazitelní, museli mu třikrát pomoct se skládáním masa, buřtů, salámů a vnitřností na pajšl /mňam/. A kdoví, co to bylo za krev, účinek byl mizerný.

A nejenom Vystrkov byl pěkný název, který zdobil dědinu a její okolí. Byla tam třeba Kašpárka, Panské, Sedliska, Daní lúka a Lapač. Lapač byla rovněž samota a stojí tam dodnes. Ze střechy jí trčí televizní satelit, ale jméno jí nikdo neodpáral, ani čas, ani původ názvu. Pověst o ní se trochu přiživuje na historkách o Bábinském a Leciánovi, kdo by nevěděl, byli to asi nejslavnější naši lupiči a vrahouni, první v devatenáctém a druhý ve dvacátem století. Na Lapači prý bylo loupežnické hnízdo a bohatí sedláci, měšťané a různí zbohatlíci ze širokého okolí se třásli strachy, aby nebyli polapeni a obráni loupežníky z této samoty. Když c.k.policie úkryt objevila a ptáčky umístila do klece na brněnském Špilberku, lidé začali opuštěnému stavení říkat Lapač. Jak jsem koupil tak prodávám. A na prodej mám dalších pár titulů.