Jak vzniklo slovo ochotník by bylo hledání na dlouhé lokte a já je mám už krátké. Když někdo dělá něco ochotně, rozhodně se mu to líbí, má z toho dobrý pocit nebo jen tak něco. Vrtalo mně to hlavou,když jsem se vracel včera s ochotnického představení, součásti festivalu ochotnických divadel, který organizuje Ochotnický spolek v našem městě v rámci předplatného. Šest her /?/, šest souborů, stovka diváků v malém sále, tipovací soutěž kdo jaký byl, vyprodáno. Slušné, ne?

Kdy vzniklo ochotnické divadlo přesně nevím, vím však, že sotva jsem rozum bral, hltal jsem je všemi smysly. A protože je divadelní sezona v plném proudu není od věci vrátit se na plácek mezi oponu a kulisy o mnoho let zpět.

Vylovil jsem tuto fotku. Čím víc je zaprášená, jakoby ušpiněná a u některých postav prozrazuje skoro jen rysy obličejů, tím je mně bližší. Co ještě si pamatuji z ochotnického představení pohádky Boženy Němcové, " Neohrožený Mikeš"? Žasnu. Z rukávu jsem vysypal skoro všechna jména i když jsem většinu neviděl od svých dvaceti let. A přitom někdy marně vzpomínám, jak se jmenuje soused, vedle kterého bydlím přes dvacet let.

Druhá fotka pochází z inscenace Tylovy "Paličovy dcery" a to už jsem byl fešák a hrál amerického indiána, který pozoruje setkání starého otce se synem, který před mnoha lety zakotvil v Americe.

Určitě jste si také zahráli a dodnes na to rádi vzpomínáte. Takový Francek v Maryše, to byl nějaký divoch, hastrman skřehotal v "Lucerně" tak přesvědčivě, že se mnohá cérka pár dní vyhýbala rybníku, "Perly paní Serafinky" rozezpívaly celý sál, "Jedenácté přikázání" se muselo pro velký úspěch opakovat tříkrát a několik hospodských z okolních dědin vzkázalo, že ať přijedeme také k nim. A jeli jsme, za pivo a nakládaného buřta. Kulisy, nábytek a nádeníci, kteří to na jevišti museli dát dohromady jeli dřív na platoňáku, taženém koněm a my ostatní, jak se dalo, na kole nebo vlakem a někdy i pěšky. Napjatí jak struna, kolik příjde diváků a jaký bude potlesk jsme už půlhodiny před začátkem představení vyhlíželi dírkou v oponě a ukláněli se málem až k zemi na konci hry.

Dodnes se rád dívám dírkou v oponě, která mně odděluje od okolního světa, počítám, kolik a dnes už i jakých diváků přišlo a jaký je potlesk. Kdo z vás takový není, ať po mně hodí kamenem.