1.  Čekám nekonečně dlouho. Hluk helikoptér a motorů už dávno utichl. Jsem mokrá, třesu se v úkrytu, choulím se, objímám si nohy, třu si pružná lýtka, přejíždím si prsty po rudozlaté kůži. Zraněné křídlo mě pálí, bolestí v něm přímo tepe. Poslouchám, ale nic neslyším. Jen šepot stromů a sotva znatelné sténání vodopádu. Ti chlapy jsou pryč. Lovci jsou pryč. Will je pryč. Zamračím se. Z nějakého důvodu mě mrzí, že už ho nikdy neuvidím. Že se nikdy nedozvím, proč mě neprozradil. Že nikdy nezjistím, jestli opravdu zašeptal ta dvě slova. Jsi krásná. V tu chvíli jsme k sobě měli tak blízko. Prostě se to stalo. Nedokážu si to vysvětlit. Myslela jsem, že mě vyzradí. Lovci většinou nemají slitování. Jsme pro ně kořist, poddruh, jehož příslušníky je nutné zkrotit a prodat našim největším nepřátelům – enkrosům. Prahnou po našich přednostech už od počátku časů, zběsile nás zabíjejí nebo vězní, aby nás mohli využívat – aby mohli využít zázračnou vlastnost naší krve, krunýřovité tělo, umění nalézt drahokamy ukryté pod zemí. Nejsme pro ně vůbec nic. Podle nich nemáme ani dui, ani srdce. Proč mě Will neprozradil? V myšlenkách se vracím k jeho neuvěřitelnému obličeji, vryl se mi do paměti. Jeho krásné mokré vlasy. Jak mě provrtával tmavýma očima. Měla bych si představovat Cassiana. Cassian je můj osud. Souhlasila jsem, i když si teď stěžuju a riskuju, že mě rozbřesk zastihne venku, právě když se od Cassiana snažím odpoutat. Chci v úkrytu vydržet co nejdéle, ale vlhko a zima mě z něj brzy vyženou. Bojím se, že na mě nastražili past, a tak opatrně vklouznu do ledové vody. Šplhám po rozeklané skalní stěně, přetěžuju neporaněné křídlo – membrány jsou napjaté a strašlivě bolí. Když vylezu nahoru, sípavě vydechnu. Padnu na zem, vdechuju výrazný jílovitý pach hlíny. Zaryju se dlaněmi do vlhké půdy. Čerpám z ní sílu, která mi něžně hučí v těle. Sopečná hornina hluboko pode mnou a přede jako kočka. Cítím to, slyším to, nasávám ten zvuk. Spojení se zemí – úrodnou čivou půdou – na mě takhle působí odjakživa. Země mi zraněné křídlo určitě zahojí. Nepotřebuju žádné uměle vyrobené léky. Síl.u mi dodá jedině zdravá životodárná zem. Mlhou ke mně proniká vůně deště. Vstanu, vkročím do její rozevřené náruče a vydám sek jezeru, kde jsem nechala kolo a oblečení. Klenbou stromů se prodírají tenké sluneční paprsky, pronikají mlhou. V jejich svitu má moje promrzlá kůže načervenalý bronzový odstín. Jsem si jistá, že se Azurce podařilo dostat domů. Jakoukoliv jinou možnost odmítám. Kmen už určitě zjistil, že jsem nezvěstná. Musím vymyslet, jak svou nepřítomnost vysvětlím. Proplétám se mezi stromy, neslyšně našlapuju, poslouchám, jestli se neozvou podezřelé zvuky, bojím se, aby se lovce nevrátili... ale v mém strachu se ukrývá naděje. Naděje, že se jistý lovec jednoho dne vrátí a zodpoví mé otázky, ukojí moji zvědavost... a já pochopím, proč mě začalo mravenčit v žaludku, když zašeptal ta dvě slova. Postupně ke mně proniká jakýsi hluk – vine se vzduchem a plaší ptáky na stromech. Drakijská kůže mě svrbí její barva je střídavě zlatá a rudá. Leku se, protože se ke mně blíží slabé hučení motorů. Jako první mě napadne, že se lovci vracejí. Že by si to ten krásný kluk rozmyslel? Zaslechnu své jméno. Jacindo! V borovicovém bludišti se ten výkřik zoufale odráží. Zvednu hlavu a udělám z rukou trychtýř. "Tady jsem!" zavolám. Za okamžik jsou u mě. Auta prudce brzdí. Dveře se otvírají a zase s bouchnutím zavírají tak rychle, že musím mrkat. Ustupující mlhou se ke mně žene několik členů vedení našeho kmene. Tváří se vztekle. Azurku nevidím, zato Cassiana nao. Vypadá jako jeho táta – nemilosrdně k sobě tiskne rty, takže má z pusy jen tenkou čárku. Jako drakie se mu většinou líbím víc, v téhle podobě mě má radši, ale tentokrát v jeho očích nevidím obdiv. Dojde ke mně, děsivě se nade mnou tyčí. Takhle na mě působí pokaždé. Je tak vysoký, tak mohutný... tak obrovský. Vzpomenu si, jak mě včera při nácviku úhybných manévrů vzal za ruku a jak ji měl teplou a silnou. Bylo by snadné se s ním spustit a jednoduše udělat, co se po mně chce... co se ode mě očekává. Nedokážu se mu podívat do očí, raději si prohlížím jeho lesklé, nakrátko ostříhané inkoustově černé vlasy. Nakloní se ke mně. "Jacindo, měl jsem o tebe strach. Bál jsem se, že tě ztratím," zabručí mi zastřeným hlasem těsně u ucha a nadzvedne mi tak vlasy nad spánkem. Naježím se, z jeho slov mě vzdorně brní kůže. To, že podle vedení kmene patříme k sobě, ještě neznamená, že to tak opravdu je. Alespoň zatím. Nejspíš už posté lituju, že nejsem obyčejná drakie. Že jsem drakie, která dští oheň a od které se toho tolik očekává. Měla bych mnohem jednoduší život. Můj život by totiž byl jen můj. Protlačí se ke mně máma. Odstrčí Cassiana, jako by byl malý kluk, a ne onyx vysoký sto devadesát centimetrů, který by ji dokázal rozmáčknout jako žížalu. Máma je krásná, kulatý obličej jí lemují kudrnaté vlasy. Jantarové oči mám po ní. Po tátově smrti o ni projevilo zájem hned několik nápadníků. Dokonce i Cassianův táta Severin. Naštěstí o ně nestála. Ani o jednoho. Už takhle to s ní není lehké. Ještě aby se nějaký namyšlený draki pokoušel zaujmout tátovo místo. Ale teď máma vypadá starší. Kolem pusy se jí krabatí vrásky. Takhle nevypadala ani ten den, kdy jsme se dozvěděly, že se táta už domů nevrátí. Uvědomím si, že j to moje vina. Sevře se mi žaludek. "Jacindo! Díkybohu, ty žiješ!" Obejme mě. Zmáčkne mi pochroumané křídlo a já vykřiknu. Poodstoupí. "Co se ti stalo?" zeptá se mě s obavami. "Na to teď není čas." Cassianův otec chytne mámu za rameno, odstrčí ji a stoupne si přede mě. Severin měří sto devadesát centimetrů, je stejně vysoký jako Cassian, a tak musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Přehodí mi přes ramena deku, protože se celá třesu. "Okamžitě se převtěl do lidské podoby," přikáže mi. Poslechnu. Když mi křídla zajíždějí zpátky pod kůži, musím se kousat do rtu, abych nekřičela bolestí – rána se roztahuje a prohlubuje zároveň s tím, jak se mě tělo proměňuje a ohýbá. Zranění je vidět, na lopatce mám krvavý šrám. Po zádech mi stéká teplá krev. Přitáhnu si deku víc k tělu. Kosti se mi zkracují na původní délku. Pevnější drakijská kůže mizí. Dá se do mě zima, zalézá mi pod lidskou kůži. Roztřesu se, holé nohy už skoro necítím. To už je ale u mě máma, přehodí mi přes ramena další deku. "Co tě to napadlo?" Tenhle hlas, tenhle jízlivý kritický tón přímo nesnáším. "Div že jsme se s Tamrou nezbláznily strachy. To chceš dopadnout jako táta?" Divoce zavrtí hlavou a vrhne na mě odhodlaný pohled. "Stačí, že jsem přišla o manžela. Nedovolím, abych přišla i o dceru." Je mi jasné, že ode mě čeká omluvu, ale to bych raději spolkla hřebíky. Právě před tímhle utíkám – před obavami, že mámě způsobí životní zklamání, před strachem, že v sobě zadusím své pravé já. Před pravidly, pravidly a dalšími pravidly. "Porušila naši nejposvátnější zásadu," prohlásí Severin. Trhnu sebou. Létáme výhradně ve skrytu tmy. Že je tohle pravidlo nesmyslné, asi těžko potvrdím tím, že jsem se málem nechala zabít lovci. "Potřebuje dostat za vyučenou." Máma a Severin se na sebe podívají. Ostatní si začnou šeptat. Slyším souhlasné mručení. Moje drakie se varovně zachvěje. Odvážně se rozhlédnu. Deset tváří, které znám od narození. Není mezi nimi jediná spřízněná duše. "Ne, to ne," špitne máma. Co ne? Stiskne mi ruku ještě silněji a já se k ní nakloním, protože potřebuju útěchu. Najednou kromě ní nemám žádné spojence. "Jako jediná umí dštít oheň -" "Ne. Je to moje dcera," odsekne máma. Je taky drakie, přestože tuhle část svého já nenávidí. I když se už roky nepřevtělila. Možná by jí to už ani nešlo. "Je to nutné," trvá Severin na svém. Trhnu sebou, protože se mi máma zaryje prsty do ruky i přes deku. "Je moc mladá. Ne." "O čem to mluvíte?" odvážím se zeptat. Nikdo mi neodpoví, ale na tom není nic divného. Štve mě to, ale už jsem na to zvyklá. Všichni – máma, vedení kmene, Severin – mluví za mými zády, mluví o mně, ale nikdy se mnou. Mám se Severinem na sebe dál upřeně hledí. Neřeknou si ani slov, ale i tak si toho dost sdělí. Cassian mě celou dobu dychtivě sleduje. Z pohledu jeho nafialovělých temných očí by se většině holek podlomila kolena. Většině holek včetně mojí sestry – té především. "Promluvíme si o tom později. Teď ji odvezu domů." Máma mě rychle odvádí k autu. Otočím se na Severina s Cassianem – na otce se synem, na krále s princem. Stojí vedle sebe, hledí za mnou a v očích se jim zračí touha po pomstě. A ještě něco. Něco, co nedokážu přesně určit. Přejede mi mráz po zádech.