Víte, co byla fakt rána? Zjištění, že se tahle fantastická dvojka rozpadla.

To zjištění bolelo. Myslím to vážně. Budu pro ně nejspíš truchlit ještě hodně dlouho, protože jsem se šíleně těšila, až začnou znovu koncertovat a uvidím je naživo.

Jack a Meg Whiteovi byli prostě modly. (A vlastně pořád jsou.) Měli všechno, co hudební modly mít mají (teda aspoň abych je zbožňovala já :D):

• všechno od A do Z laděné do červené, černé a bílé
• byli dva (nejlepší počet)
• naprosto intenzivní a hutné písně, geniální právě ve své jednoduchosti
• prokládané křehkými akustickými baladami
• těžké kytarové riffy
• minimalismus
• syrovost hudby
• + koho by napadlo složit písně s názvy jako "Girl, You Have No Faith In Medicine", "Well, It´s True That We Love One Another" nebo "I´m Lonely (But I Ain´t That Lonely Yet)", než je?

The White Stripes byli jedna z nejlepších skupin století a taky jedna z nejlepších skupin, kterou nám alternativní rock dal. (A o tomhle se prostě nedá diskutovat.) Takže bych jim chtěla aspoň tímhle malým, nedůležitým článkem, o kterém se samozřejmě nedozví, vzdát hold - a dík za všechno.