Jsme zoufale a nekonečně staří.

U oběda se mě Mayda zeptal: "Tak co, kdy se budete s Danem brát?" a díval se na můj prstýnek. Stěží jsem polkla. (Ten den jsme měli na oběd hovna.)

"To bych se spíš měla zeptat já tebe," opáčila jsem. "Vždyť s tou svou chodíš snad od pravěku."

"Jo no," začal se Michal houpat Markovým směrem a čekal na to, co odpoví.

"Vzal bych si ji, kdybych na to měl," odpověděl Mayda, velký podnikatel a ten-hajzl-co-vždycky-najde-mějakou-super-práci-nevím-kde a který má na účtě třikrát víc než my všichni dohromady. "Chtěl bych, aby to fakt stálo za to. Ale prstýnek jí dám už na výročí - v březnu."

Cítila jsem se staře.

---

Psala jsem Princi ze srandy, že se Mayda ptá, kdy se vezmeme. Poslal mi:

 NO POVEZ MU, ZE TO BUDE JAKMILE NEBUDU SOCKA, ABY ME MEL TVUJ TATA RAD 

---

Pánové jsou ekonomové.

Cítila jsem se ještě starší.

---

V chemickém semináři zase nebylo co dělat, a tak jsme plkali.

"Tak co, Veri, ty už máš taky pomalu na vdávání, ne?" Dělala jsem si srandu z Verči.

"No jako ale na tom není nic k smíchu, jsme s Adamem pět let," řekla.

"Pět let!" Vykulila jsem oči nevěřícně. "Tak to už je beze srandy na svatbu."

"Budem se brát, až Adam půjde na výšku," dodala a usmála se.

Omylo mě. "Takže po tvojí matuře?"

"Asi ne hned, ale jo no..."

---

Je nám osmnáct.

Na rozdíl od všech, kteří si v tomhle věku stěžují, že jsou staří, já mám na to pádné argumenty, proč si to myslím.