Teda dneska mám den, na který opravdu jen tak nezapomenu! Ale zapomněla bych na něj ráda a hned. Dneska ráno jsem s vypětím všech sil v stala a šla do práce. Říkala jsem si, že je pátek, tak už to nějak přežiju. Jenže v práci se mi udělalo zle. Nemohla jsem najednou dýchat. Tak jsem použila inhalátor, který mám, když nemůžu dýchat, ale nezabralo to. Najednou mě začaly brnět ruce a motat se mi hlava, myslela jsem, že omdlím. Jenže jsem potřebovala odevzdat na finance rozpracovanou výrobu za červen. Kolegyně mě posadila k oknu, přinesla mi napařenou utěrku na hrudník a kolega mi slíbil, že jestli vydržím půl hoďky, tak mě hodí domů. Na chvíli se to zlepšilo, tak jsem si sedla k počítači, začala pracovat, ale najednou se mi udělalo zase zle, zase mě začaly brnět ruce a cítila jsem, že asi omdlím a celá jsem se klepala. Kolega, co sedí naproti mě se rozhodl, že mě odveze na pohotovost a nebude se se mnou dohadovat. Nikam jsem nechtěla, ale přišla ještě kolegyně, se kterou jsem teď byla ve Špindlu, a donutila mě jet. Takže jsme jeli hezky ve třech. Ještě jsem šla na záchod, tak mě hlídali, abych neomdlela... No, byla to teda akce. Já jsem chtěla, aby mě odvezli na Homolku, že tam mám alergologa, ale oni mě odvezli do nejbližší nemocnice, což byla Bulovka. Tam jsme šli na plicní ambulanci a mě se tam zase udělalo zle, ale musela jsem chvíli čekat.

Pak mě konečně přijala doktorka a začala mě poslouchat. Rovnou jsem jim řekla, že mam úzkostnou poruchu a že když se mi špatně dýchá, tak se prostě i zvýší ta úzkost, takže je mi blbě i z toho. A překvápko... Plíce zase tak hrozný nebyly. Nemohla jsem dýchat spíš z těch psychických důvodů a díky tomu, že jsem se snažila hodně zhluboka dýchat, jsem si překysličila mozek a proto mě brněly ty ruce a pak už i kolem zubů. Prej jsem byla hyperventilovaná. No, tak mě vzali na kapačky, dali mi tam něco na průdušky a na uklidnění a za chvíli mě brnění přešlo. Pak jsem tam ještě s kolegama čekala, dokud si pro mě nepřijel brácha a neodvezl mě domů.

Musím se přiznat, že tam na mě byli hodně příjemní a evidentně jsem nebyla první ani poslední. Když někdo takhle zhluboka dýchá, tak se prý může dostat až do křečí. A taky mě sestřička pochválila, že já jsem si aspoň připustila, že mám psychické problémy a něco s tím dělam. Prý tam potkává plno lidí, kteří si to ani nepřiznají.

No, a proč se to všechno vlastně stalo? Krom toho, že jsem teda blbě dýchala, tak toho na mě bylo teď prostě asi hodně. V práci, s kolegou, venku je hnusný vedro a dusno, málo jsem pila, dostala jsem to... atd. Jsem z toho ještě teď docela vyjevená, protože se mi to stalo poprvé a doufám, že už se mi to nikdy nestane, protože je to děsně nepříjemný. Když jsem zjistila, že je to zase ta pitomá psychika, tak jsem upadla do stavu sebeobviňování a naštvání na sebe. Říkám si, že jsem prostě debil, který se těch problémů nezbaví. Že je mi zase blbě, stejně jako před rokem, pořád se mi to vrací a celý můj život je úplně na hovno. Ještě jsem si to způsobila sama taky tím, že jsem si začala se ženatým kolegou, takže jsem ani nemohla nic jiného čekat.

Když jsem se dostala domů, tak jsem asi hodinu brečela (hurááá, asi jsem se to konečně naučila) a volala jsem psycholožce. Upřímně - jsem dost překvapená, že jsem dýchala blbě, mám tyhle problémy už 8 let a nikdy se mi to nestalo. Přece, když má člověk úzkost, tak má zhluboka dýchat! Tak jsem zhluboka dýchala.... ale zase to bylo moc. Tak jak mám dýchat??? Ona mi to teda vysvětlila, ale stejně jsem z toho rozhozená, i když mi psycholožka říká, že se nic neděje... A taky jsem strašně unavená po těch lécích, co mi píchli. Jenže jsem neusnula. A spát se bojím. A taky teď nevím, jestli si mam ještě brát léky na uklidnění a na to astma, co beru.

Myslím, že asi největší vinu na tom má ten ženatý kolega. Je to idiot! Píše mi i z dovolený, že se na mě těší, já mu píšu, že se netěším. Děsím se středy, až bude v práci. Vím, že se nevyhnu tomu, abych ho potkala. Klidně bych si mohla vzít příští týden dovolenou a odpočívat, ale já si myslím, že mi teď budou stačit ty 4 dny a pokud ne, tak to budu řešit v úterý, ne teď (nechci si zase vyvtářet svoje katastrofický scénáře). Ale i kdybych doma zůstala, tak se do tý práce stejně musím jednou vrátit a prostě ho tam potkám. Nesmím se toho bát!

Tak si tak dneska řikám, proč já jsem takový idiot, který všechno tak řeší... až tak, že skončí na kapačkách... Proč nejsem normální? Trochu odolná, schopná zvládnout těžší situace bez hroucení? Dneska se fakt nemám ráda, i když vím, že obzvlášť dneska bych se ráda mít měla. Ale nějak to nejde.

Mimochodem, když mě brácha přivezl domů, tak mi volal kolega, co mě vezl na tu pohotovost, jak mi je a jestli bych mohla dodělat a odeslat tu rozpracovanou výrobu. Tak jsem sedla k počítači a i když jsem byla oblblá, tak jsem to prostě dodělala.... taky dobrý.