Uplynulý víkend byl hodně náročný. Musím se přiznat, že jsem ráda, že už ho mám za sebou. V sobotu jsme jeli do těch Dětenic. Prudilky kamarádka nakonec nejela, protože jí bylo blbý jet, když už jsme byli domluvený. Přitom jí Objev zval, aby jela... nechápu... Ale byla jsem ráda. Celou dobu jsem se ho snažila brát jako kamaráda, ale bohužel jsem zjistila, že se mi fakt líbí. Z Dětenic jsme jeli ještě na Kost. O pět minut jsme zmeškali poslední prohlídku. To mě docela mrzelo, ale kluky evidentně ne. Obešli hrad a šli si sednout na zahrádku do hospody. Jsou to lenoši, fakt. Já jsem si tam dala kapučíno a rakvičky se šlehačkou. Tak hnusné kapučíno jsem snad ještě nepila. Udělalo se mi tam blbě od žaludku. Jenže si myslím, že to nebylo tak úplně tím kapučínem jako tím, že jsem se snažila celou dobu přetvařovat, jakože beru Objeva jako kamaráda. Krom toho jsem měla v sobotu pocit, že se mi vrací ta viróza. Byla jsem totiž v pátek cvičit. Ale jenom ja józe, tak jsem si myslela, že to bude v pohodě, ale nebylo.

V neděli mi bylo ještě hůř a vůbec nikam se mi nechtělo. No, přemohla jsem se a jela na paintball. A zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. Byly jsme tam 4 holky a 16 kluků. Jedna holka přestala hrát po pár hrách. Já jsem vynechala až poslední dvě. Všichni ostatní byli nadšení, vymýšleli strategie, jak porazit nepřítele, plazili se, stříleli.... Prostě chlapi, no. Hned se domlouvali, že se pojede někdy znovu. No, já určitě nepojedu.

Včera na mě padla nějaká podivná nálada. Začalo se mi stýskat po ženáčovi. Asi jsem ho měla ráda víc, než jsem si byla ochotná připustit. Kdykoli ho vidím na facebooku, tak zírám na jeho fotku a je mi smutno. Včera jsem se musela opravdu hodně držet, abych mu nenapsala, že mi chybí. On by byl rád. Všechno by se vrátilo a on by si mohl užívat. A já bych si mohla užívat taky. Ale já bych si tím zároveň pořád ubližovala. Jenže je mi bez něj fakt smutno. Po dlouhé době to byl chlap, který mi ukázal, že se někomu můžu opravdu otevřít. Že před někým můžu brečet, aniž by se mi smál a myslel si, že jsem trapná. Že někomu můžu říct o svých problémech a on mě pochopí a vyslechne. Jenže k čemu mi to je, když potom odjede domů za manželkou a dětma? Nějak to na mě padá i dneska. Ale vím, že dělám správnou věc. Musím to vydržet a časem se to určitě zlepší.

Včera večer se mi nálada ale hodně zlepšila. Šla jsem totiž na první hodinu večerní školy focení a jsem nadšená! NADŠENÁÁÁÁÁÁÁ!!!! Konečně jsem pochopila, jak bych si měla nastavit clonu, čas a citlivost (ISO). Dostali jsme úkoly - do příště máme najít fotku pořízenou do r. 1900 a říct, čím nás zaujala. Taky si máme vyzkoušet, jakou citlivost při focení ještě sneseme a jakou už ne. A ještě si máme přečíst recenze o foťáku, který máme a zjistit, co nám na něm nejvíc vyhovuje. Zatím jsme se učili o historii, technice a expozici, příště se budeme učit o kompozici... A pak už budeme pomalu fotit. Čtvrtou hodinu se budeme učit o reportáži a hned pátou hodinu vyrazíme do terénu a budeme fotit reportáž. Nejspíš na letišti. Já se tak TĚŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM!!!! Jsem ráda, že je aspoň něco, co mi dělá radost a vyvažuje mi to ty nepříjemné věci kolem.

Taky jsem si ještě stále nezvykla v práci, ale to bude asi fakt trvat. Kamarádka mi řikala, že jí trvalo půl roku, než si zvykla, tak mám ještě čas.

Dneska jdu ke kadeřníkovi. Asi se nechám dohola, protože nesnáším svoje vlasy! Trvalé narovnání už mi odrostlo, takže už se mi to zase točí do všech možných světových stran a občas nepomůže ani žehlička. Kdyby se mi to aspoň kroutilo pravidelně. Ne! Mě se musí jedna strana kroutit ven a druhá dovnitř, takže vypadám, jak idiot. To jsem si chtěla nechat udělat melír (ještě nevím, jakou barvu), abych trochu zamaskovala začínající šediny, ale jestli půjdu dohola, tak to nemá cenu.

Taky jdu dneska k psycholožce. Teda doufám, že tam přijdu včas, protože u toho kadeřníka to vždycky hrozně trvá. On si s tím hodně hraje, takže to pak vypadá super, ale dneska bych fakt potřebovala nějak rozumně odejít. K psycholožce se těším. Tentokrát tam rozebereme chlapi. Už minule se mě ptala, co mě u toho ženáče pořád drží. Proč bych mu chtěla napsat a vidět se s ním. No, proč? To bych taky ráda věděla! Třeba na to společně přijdeme a já se od něj konečně odprostím....