Včera jsem byla v práci celý den, abych si napracovala to, že jsem byla ve středu doma. Jenže se mi večer cestou domu udělalo tak zle, že jsem myslela, že nedojedu. Dojela jsem, ale dneska jsem radši zase zůstala doma. Cítila jsem se vyčerpaná, všechno se se mnou točilo a měla jsem děsný strach. Odpoledne jsme měli celofiremní meeting a prezentovali se tam různé věci. Kamarádka a šéfka v jednom vždycky pronesla - tohle je pěkná svině.. a o další kolegyni, že to je taky pěkná svině... Asi jsem to radši ani nechtěla vědět, protože jsem dostala strach, s kým tam teda asi tak budu spolupracovat a co když to bude další svině? Nevím, jestli někdo může být větší svině, než šéf, ale pro jistotu se bojím. Ona mě pak raději jela kousek vyprovodit, abych s sebou fakt někde nesekla. Asi jsem jí trochu vyděsila. Ale ona mě taky.  Cestou domů jsem psala smsky kamarádce a ještě jsem si psala i něco pro sebe, aby se mi udělalo líp. Pomohlo to. Vždycky jsem tyhle situace ale řešila tím, že jsem zavolala psycholožce. Jenže vím, co mi řekne a vím, co mám dělat. Tak jsem se tentokrát držela a vydržela. :-)

Včera ráno, když jsem dorazila do práce, tak si mě hned zavolal ředitel, že pro mě budou mít od příštího týdne práci (teď jsem se v podstatě jenom flákala) a budu dělat s jedním projektovým manažerem, to znamená, že budu mít na starosti klinickou studii celosvětově a to je práce, kterou jsem fakt dělat chtěla! Ten projekťák mi zrovna moc sympatický není. Toho jsem se asi taky trochu lekla. Jinak měl pro mě ale ředitel jenom dobré zprávy. Už se pro mě připravuje smlouva a od listopadu tam nastoupím normálně na celý úvazek. Měla bych mít teda radost, ale...

... ale já radost nemám. Proč? To jsem se sama sebe taky ptala. Přece už je všechno v pohodě. Pokud jsem někdy měla být v nepohodě, tak v období, kdy se to všechno semlelo a já byla ještě doma. Tak proč jsem v nepohodě teď? Mám práci, jsem finančně zajištěná, mám plno času na všechno, co jsem kdy chtěla dělat, mám kolem sebe plno fajn lidí... Tak proč je mi blbě? A proč se každé ráno děsím cesty do nové práce? Asi se mi tam nechce. Asi tam na mě všechno padá a připomíná mi to, co se stalo. Jsem ráda, že jsem si to aspoň trochu připustila. Já tam vlastně vždycky přijdu, odsedím si tam ty 4 hodiny a s nikým se moc nebavím. Jenom občas s někým, koho znám už z dřívějška. Nemám ani chuť se tam s někým seznamovat a mluvit o sobě. Nemám chuť tam být a jezdit tam. Jenže ta práce a ty lidi tam nemůžou za to, co se mi stalo. Ta práce není špatná a lidi, se kterýma jsem měla možnost se bavit, už vůbec ne. Měla bych mít radost, že se mi konečně začíná dařit. Že mám klid a mám možnost se dát dohromady a začít zase žít normálně.  Tak proč mám místo toho strach a je mi smutno? Že by to zase chtělo čas, aby mě to přešlo? Hlavně si zase nesmím dělat tragické scénáře o tom, že tam nezvládnu chodit a že mě určitě vyhodí... Mám už zase takové tendence.

Ve středu večer mi přišel mail od bývalého kolegy, se kterým jsem byla v pondělí v hospodě. Že prý je kolem toho v práci dusno, protože se šéf dozvěděl, že jsem tam byla a volal mu, proč zve do hospody nežádoucí osoby. Dneska se měli sejít a promluvit si o tom. Prý je to na delší diskuzi, tak mě zval na kafe, aby mi mohl říct víc. Proč si, sakra, myslel, že mě to zajímá a že s ním půjdu na kafe, aby mi to mohl všechno vyprávět??? Já už nic vědět nechci! Napsala jsem mu, že za tím vším dělám tlustou čáru a že už se s nima v jejich zájmu raději scházet nebudu. S tím on nesouhlasil, že prej jim šéf přece nemůže nakazovat, s kým se nemají scházet ve svém volném čase.... To má sice pravdu, ale já se s nima scházet už prostě nechci. Chci to odstřihnout a mít od nich klid. Krom toho ani nevím, kde na mě ten kolega sehnal soukromý mail. Ani nevím, od koho se šéf mohl dozvědět, že jsem s nima v té hospodě byla. Je mi z toho všeho fakt na blití a chci už od nich mít pokoj. Jestli mi ještě někdo z nich napíše, tak to budu ignorovat a nebudu odpovídat. Ať mě nechají začít nový život a neotravujou mě. Mám na ně na všechny vztek.

Krom toho mě rozčiluje ještě o 11 let starší kamarád. Už jsem tady o něm psala, uvažovala jsem, že bych mu dala šanci... pořád se o mě snaží. Jenže to bylo asi spíš nějaké krátkodobé pomatení mysli z mé strany. Nerozuměli bychom si. On se tváří, jak kdyby sežral veškerou moudrost světa, absolutně nechápe můj smysl pro humor a pořád na mě tlačí, kdy se uvidíme a pořád mi píše! Ale pořád! Já si ani nemůžu zapnout facebook. On hned píše! Je to naprosto strašný. Úplně se mi zhnusil a nejsem schopná s ním teď komunikovat. Na to, že se teda prezentuje jako zkušený muž, by mohl odhadnout, kdy už neotravovat....

Takže si to hezky všechno musim v tý hlavě rovnat a ono snad bude líp... Musím tomu věřit. Nic jiného mi nezbývá...