Protože se poslední dobou cítím pod psa, snažím se aspoň dělat si drobné radosti. Chodím hodně fotit, scházím se s kamarádkama, byla jsem na manikůře a včera jsem byla na výstavě orchidejí. Samozřejmě jsem neodolala a jednu orchidej jsem si koupila. Je nádherná, pořád na ní musím koukat.

Pak jsem si jela udělat ještě jednu radost. K Vánocům jsem od mámy dostala poukázku na nákup spodního prádla v Le Chaton. Je to známé díky paní Koňarovské, která se objevovala v různých pořadech o proměnách a radila všem, jaké si mají kupovat spodní prádlo. Tak jsem tam včera vyrazila. Věděla jsem zhruba, co mě čeká, protože u ní byla moje kamarádka a vím, že se s ničím nepáře. Tak jsem z toho měla trochu obavy. A paní Koňarovská nezklamala.  Měla tam nějakou paní, které vybírala outfit do divadla, tak jsem si myslela, že si mě nebude moc všímat. Ale když jsem řekla jedné z prodavaček, jakou chci velikost podprsenky, tak mě přejela pohledem a i když jsem byla v bundě a měla jsem přes ní ještě šálu, tak mě odhadla na trochu jinou velikost a samozřejmě se naprosto trefila. Prodavačka mi přinesla první podprsenku, tak jsem si jí vyzkoušela a padla mi hezky. Najednou za mnou do kabinky přišla Koňarovská. V podstatě jsem byla připravená na to, co následovalo. Samozřejmě mi tykala, řekla mi, že ty kozy neumím do tý podprdy pořádně nahodit, načež mi vjela do podprsenky a obě prsa mi srovnala.  A takhle to bylo ještě u dvou následujících podrpsenek. Bylo mi řečeno, že bych s těma svýma kozama měla začít kamarádit a měla bych se je naučit správně nahazovat. A taky bych se neměla hrbit, abych je netahala až Bůh ví, kde. Hodně mi to zvedlo náladu. Byla to paráda. Koupila jsem si hnědou podrsenku a k tomu kalhotky. A teď sháním jiné hnědé kalhotky, abych jich měla víc a mohla je k té podprdě nosit a světe div se - žádné normální hnědé nejsou! Jsou černé, bílé, růžové, červené... ale ne hnědé! Dneska jsem si teda nějaké objednala na luxusnipradlo.cz, tak uvidím, co mi přijde.

Dneska jsem byla s kamarádkou na obědě a pak na masáži. Po tý se cítím, jak zmlácená a nejradši bych šla spát. Brácha s přítelkyní byli dneska u mámy na obědě a ukazovali tam fotky z dovolené. Já jsem nebyla schopná tam jet. Nedokázala bych se dívat na to, jak jsou naši šťastní, že tam je brácha a mě si zase vůbec nevšímají. Tak jsem radši zůstala v Praze, ale je mi tak smutno! Musím se od té mámy nějak odpoutat a nepouštět si ty její kecy k tělu! Prostě musím! Nějak to musí jít. I když je to máma, tak nemá právo mi ubližovat a vydírat mě. Nehledě na to, že mě svýma problémama zahltila natolik, že řeším hlavně ty její a ne svoje. Už ani nerozeznám, co jsou moje problémy a co jsou její. Tak si v tom musím začít dělat pořádek. Jinak budu žít pořád její život a její problémy a to nechci. Stačí, že ona to takhle převzala od babičky. Já nechci být ta, která v tom bude pokračovat. Nechci!

Nejdřív si ale musím vyřešit jiný problém. A to práci. Pořád nejsem srovnaná s tím, co se stalo v létě. Pořád jsem to nějak nezpracovala a nezkousla. V představách se pořád cítím víc reálně ve staré práci a novou práci vidím jakoby v mlze. I v realitě se tam tak cítím. Jakože to není realita. Včera jsem se rozhodla relaxovat a prozkoumat blíž svoje pocity, co se obou firem týče. Nebylo to nic příjemného. Bývalou firmu nesnáším, mrzí mě, že se mi některé bývalé kolegyně neozývají. Zrovna jednu jsem už opravdu brala jako kamarádku a nechápu, co se stalo. Nesnáším bývalého šéfa a nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit. Když jsem si pak představila současnou firmu, tak se mi udělalo zle od žaludku a zalil mě pocit strachu. Z toho, že se to bude opakovat. Nedokážu se tam uvolnit a cítit se tam stejně dobře jako v bývalé firmě. Mám teď zase za šéfa chlapa a fakt mám strach. Asi je to logický, protože to, co se v létě stalo, byla hodně špatná zkušenost. Byl to zlý sen, ze kterého jsem se ještě neprobudila. Teď se budu pokoušet rozloučit se s bývalýma kolegama, aspoň v duchu, protože ve skutečnosti je už nechci vidět. A pak si musím urovnat vztah k současné firmě. 

Bohužel už je zase neděle a vím, že zítra půjdu zase do práce. A fakt mi není dobře. Ale musím tam jít. Musím bojovat. Jak pravdivé je, že život je boj! Mám pocit, že ... nedělám nic jiného....