Dospěla jsem k názoru, že jsem masochistka a ráda si ubližuju. Mám teď zase nějaké slabší období, takže snižování léků se jako úplně nepodařilo, ale o víkendu to zkusím znovu. Večer nemůžu usnout, mám plnou hlavu myšlenek a taky mám pocit, že mám pořád hlad. Takže bych nejradši snědla všechno možný, i když nemám na jídlo vůbec chuť. Představuju si, jak do sebe večer rvu všechno to jídlo a u toho brečím.... snažím se něco zajíst. Včera moje představivost došla až tak daleko, že mě pak napadlo, že bych to všechno potom vyzvracela.... No, a dost! Tohle teda nee. *dava si par facek*

Zhruba před rokem a něco jsem měla o pár kilo víc, než mám teď. Zhubnout se mi podařilo díky tomu, že se mi vrátily úzkosti a já jsem přestala jíst. Super dieta. Do té doby jsem ale pořád poslouchala od mámy a jejícho manžela, jak jsem tlustá, ať nejím, že mě takhle nikdo nebude chtít atd. Tlustá jsem nebyla, ale ani hubená jsem teda nebyla... Byla jsem na hranici normální váhy a lehké nadváhy. Psycholožka mi řekla, že se dost diví, že nemám nějakou poruchu příjmu potravy, že asi musím mít docela tuhý kořínek, když jsem v pořádku. No... ale jednou za čas jsem měla večer takovouhle žravou. Uvědomuju si, že už ani hlad mít nemůžu, že je to psychické. Ale co zajídám? Když to teď na psycholožku vytáhnu, tak mi dá tu samou otázku. Jenže co jí odpovím? Nevím. :-(

Abyste si ale nemysleli, že fakt spořádám celou ledničku - třeba včera jsem měla k večeři těstoviny, pak jsem snědla nějaké arašídy a když jsem nemohla usnout, tak jsem si dala ještě musli tyčinku... To není zase tak hrozné, ale stejně. V hloubi duše jsem prostě asi strašně nešťastná a snažím se to zajíst. A to fakt není řešení.

A z čeho jsem tak nešťastná? Asi ze svých vztahů s chlapama. To je oblast, kterou jsem vůbec nechtěla řešit, protože je to hodně bolestivé, ale bohužel to asi řešit budu muset. Vždycky jsem byla vůči klukům hodně uzavřená a nechtěla jsem je k sobě pustit, což jim samozřejmě vadilo. Po jednom takovém rozchodu, kdy jsem byla s přítelem 4 roky a dozvěděla jsem se, že mě minimálně 2 roky podváděl, jsem se uzavřela úplně a od té doby jsem k sobě nepustila nikoho. Až teď ženáče. Vůbec nechápu, jak se mu to podařilo a proč zrovna jemu jsem to dovolila, když jsem od začátku věděla, že mi to jenom ublíží. Prostě masochistka, no. Dneska ráno jsem mu napsala, ať za mnou zítra nejezdí, že jsem nemocná. Upřímnost nade vše. Ale nějak nemám na to, abych mu psala, že by mi akorát ublížilo, kdybych ho viděla. To fakt nemusí vědět. Je mi z toho smutno a bolí to, ale už ne tak, jako když jel v červnu na dovolenou se svojí rodinou. Je možné, že na mě bude naléhat a že podlehnu... ale minimálně se budu snažit nepodlehnout.

Cítím, že dělám správně, ale občas se tenhle hlásek snažím něčím zabít. V podstatě všechny "vztahy" a "úlety", které jsem po onom hnusném rozchodu měla, byly nesprávné. Buď jsem tomu člověku ani nedala šanci a okamžitě jsem vycouvala nebo jsem cítila už od začátku, že je to špatně a stejně jsem do toho šla s tím, že se to třeba změní a když ne, tak budu mít aspoň na co vzpomínat... Neposlouchám se. Zabíjím ten hlásek v sobě. Zabíjím ho strachem, že nikdy nepotkám toho "správného" a proto se vrhám do něčeho, u čeho cítím, že to není správné, ale je to "aspoň něco". A možná právě proto, že ten hlásek neposlouchám, toho správného ne a ne najít. Proč mám takový strach a nevěřím tomu hlásku? Asi proto, že kdybych ho poslechla, tak bych si neubližovala a byla bych spokojená. A já jsem přece masochistka...