Jak tady nedávno psala empress o svém fňukacím období, tak teď momentálně ho mám já. A situace v práci mi zrovna moc nepřidá.  Včera to byla nálada spíš vzteklá, dneska je opravdu fňukací. Hned po práci jsem odjela domů a zavřela se tady s počítačem a nechci vůbec nikoho vidět. A ještě si pouštím pokud možno pomalé a smutné písničky, abych tu náladu ještě umocnila. Jsem totiž největší chudinka na světě a můj život nestojí vůbec za nic (to berte s nadhledem...).

Situace v práci se moc nelepší, ba naopak. V úterý před odchodem z práce to na mě šéf znovu zkoušel po skypu. Jestli prý budu večer na skypu a abych mu dala šanci. Napsala jsem, že nechci. Od té doby mi dal pokoj, ale naše komunikace je dost děsivá. Včera jsme měli já, kolega a šéf jednání. To, jak se choval, se snad ani nedá popsat. Takový dusno jsem už dlouho nezažila. Byl tak strašně odměřený a choval se tak hnusně, že i kolega, který nic netušil, musel poznat, že se něco děje. Je to tak strašně neprofesionální!

.....během psaní mě opustila fňukací nálada a opět nastoupila vzteklá.....

Ve dvě hodiny naštěstí vypadnul a měla jsem klid. Šel zřejmě někam k psycholožce... aspoň podle toho, co říkal. Dneska přišel až během dopoledne (klidně ale mohl přjiít později). A ani nepozdravil. Celý den jsme se ignorovali. On se tvářil, jak je děsně v pohodě, s kolegou tam vtipkoval, smál se atd. Při odchodu opět ani nepozdravil. Neříkám, že na tom teď nemám malý podíl viny. Nějak jsem se zasekla a nejsem schopná s ním komunikovat, vyhybám se mu obloukem a ani se na něj nepodívám. Je to hodně blbý, protože mi hodně pomáhá s tím projektem a já to sama ještě nezvládnu. Takže s ním zítra zřejmě budu muset mluvit. Docela vážně přemýšlím nad tím, že mu při té příležitosti řeknu, že je mi celá ta situace strašně nepříjemná a že bych byla radši, kdyby mi to vůbec neříkal. Že teď nevím, jak se s ním mám bavit a spolupracovat. Možná to není úplně dobrý nápad, ale aspoň by věděl, proč se chovám tak, jak se chovám a třeba by mu konečně došlo, že udělal pořádnou blbost. Vždyť je to manažer na dost vysokém místě, sakra (hned pod generálním ředitelem)!!! To se nemohl zachovat profesionálně a v tý svý palici si to srovnat sám, aniž by mě do toho zatahoval???? To je tak strašně sebevědomej, že ho ani na chvilku nenapadlo, že ho můžu taky odmítnout? Nenapadlo ho, že nemusí mít vždycky všechno, co chce??? Zkomplikoval nám situaci oboum, blbeček. Od pondělí ho v duchu opravdu oslovuju sprostě.

No, a jak jsme se tak se šéfem vesele ignorovali, tak to na mě nějak padlo a začala jsem se cítit strašně smutná. Potřebovala jsem obejmout a potřebovala jsem někoho, kdo by mi řekl, že to bude dobrý. Proto jsem napsala ženatému kolegovi. No, a co jsem asi tak mohla čekat. To je prostě další debil. Začátkem týdne jsem mu o celé situaci řekla. Není to asi dobře, ale opravdvu věřím tomu, že to nebude šířit nikam dál. V minulé práci zažil také něco nepříjemného, takže asi ví, jak se cítím. Přesto si z toho začal dělat legraci a má takové kecy jako jestli ho nevyměním... Jediné, co ho teď zajímá je, aby to na nás neprasklo a abych náhodou neotěhotněla. Na jednu stranu to chápu, ale on mi to podává takovým způsobem, že je z toho jasný, jak mu jde jenom o sebe... užít si a hezky rychle za rodinkou a hrát si na vzorného tatínka a manžílka. Když si dneska začal dělat legraci, tak jsem mu napsala, že se o tom nechci bavit a hovor jsem rychle ukončila. Taky jsem si to hodně rychle srovnala v hlavě a řekla jsem si, že už se s ním o tom bavit nebudu a hlavně mu sama od sebe už NIKDY nebudu psát. Nechci se s ním bavit, už není o čem.

A to jsem ráda, že mě svýma přiblblýma vtípkama neoblažuje ještě můj bývalý šéf. Ten je teď totiž na dovolený. To už bych asi nevydržela....

Shrnuto a podtrženo, všechnou jsou to mužské genitály, kterých mám plné zuby a chci od nich mít pokoj. Co se ženáče týče, tak za to si můžu sama. Ale co se šéfa týče, tak jsem s ním nikdy neflirtovala, nechodila vyzývavě oblečená, nedávala mu žádnou naději, tak kdo se ho prosil o to, aby mě dostal do takové situace? NIKDO! Tak ať si to laskavě v tý palici hodně rychle srovná a začne se ke mě zase chovat normálně! Kretén.

No, a abych neskončila tak vztekle, dějou se i věci, ze kterých mám radost. Včera jsem se přihlásila jako dobrovolnice do neziskové organizace Helppes (www.helppes.cz). Je to organizace, která cvičí pejsky pro nevidomé a postižené lidi. Inspirovala mě k tomu kolegyně, která nás pozvala na akci předávání nově vycvičených pejsků postiženým lidem. V srpnu se zúčastním školení a pak už budu pomáhat. Docela se na to těším. Jenom to asi nebudu moct říct mámě. Ta má totiž svůj nadační fond, který se pomáhá hospicům. V hospicích jsou lidé, kteří mají rakovinu a umírají tam. Obdivuju jí, že tam zvládala jezdit jako dobrovolnice a pomáhat těm lidem. Já bych to psychicky asi nezvádla, tak radši budu pomáhat jinde.

Taky se pomalu ale jistě blíží mé kulatiny, tak už plánuju oslavu. Bude to teda až za 2 týdny, ale musím se na to psychicky připravit. Ještě musím napsat oficiální mail, rezervovat stůl v baru a taky jsem pozvala mámu s Bohoušem a bráchou na večeři. Tam to taky ještě musím zarezervovat. Dneska jsem se objednala k holiči, abych byla krásná a taky musíme vyrazit s mámou na nákupy. Chtějí mi koupit nějaký pěkný prstýnek z bílého zlata a ještě nějakou neobvyklou masáž nebo kosmetické ošetření v Lancomu. Nevím, co z těch dvou možností si mám vybrat? To je fakt velkej problém!  Do foťáku se nehrnou, ten si mám prý koupit sama. No.... vzhledem k tomu, že moc nešteřím a zrovna v pondělí jsem se uklidňovala v obchodním centru, ho nebudu mít hned k narozeninám, ale snad se ho někdy dočkám....

Tak teď jsem se naštěstí přivedla na trochu jiné myšlenky. A zítra je pátek a pak víkend.... To je taky krásný pomyšlení.... Tak hezký večer.