Jáááá jsem zamilovanááá, la la lááá.  A spokojená. A šťastná!  A ani se nemuselo nic moc stát, abych se takhle začala cítit. S Objevem jsme totiž pořád kamarádi.

Asi se to ale tak nějak změnilo po návštěve psycholožky v pondělí. Řešila jsem s ní Objeva. Řešila jsem s ní, to co jsem tady v pondělí psala. Co mi řekl a že já zase opakuju ty svoje hry a nedávám mu nic najevo a bráním si poznat někoho jiného v případě, že on by neměl zájem. Ona má většinou pravdu, když něco řekne. A potom, co jsem jí vyprávěla, mi řekla, že je jasný, že on má strach ze vztahů. A že teda raději upřednostňuje přátelství, protože to mu většinou vydrží dýl než vztah. A že mu mám dát čas. Tím, že mě totiž chtěl vidět dřív než na Silvestra, je jasný, že je mu se mnou dobře. A jelikož já se taky bojím, tak taky potřebuju čas. Takže oba potřebujeme čas. Dostala jsem zase vynadáno, že na sebe nemám spěchat. No jooo, jenže když to já neumím. Když něco chci, tak to chci hned... i když jde o nějaký určitý vzorec chování, který bych měla změnit. I to chci, aby bylo hned. Abych se prostě hned od druhého dne chovala jinak. Jenže ono to nejde, no. Tak si teda dávám čas. A jemu taky. Začala jsem si zakazovat všechny možné představy a fantazie, které kolem něho mám a snažím se žít přítomností. Z těch všech představ a snů jsem totiž potom tak unavená, že nemám sílu, abych svoje chování postupně měnila v reálu a hlavně v přítomnosti, když jsem s ním.

Podvědomě jsem chtěla co nejrychleji nějak zjistit, jestli teda zájem má nebo nemá a v případě, že nemá, tak rychle hledat dál, abych neztrácela čas. Jenže ono na to takhle tlačit nejde. A tak to přestávám řešit, užívám si krásné přítomnosti a toho, že se navzájem poznáváme a že je nám spolu dobře. A už se těším na silvestra, dřív se bohužel asi neuvidíme. A stejně mám z posledních dvou setkání pocit, že tam "něco" je. Byli jsme sice vždycky ve třech, ale bavili jsme se hlavně spolu....

Možná jsem magor a zase si akorát ublížim nebo to třeba tentokrát vyjde. Každopádně mě to určitě potkalo proto, abych na sobě v týhle oblasti pracovala a naučila se něco nového. Přestala se bát a vyhybat se chlapum.

Včera jsme byli na vánočním koncertě J. Svěceného a bylo to super. Zpívaly se koledy, povídalo se, bylo to takové fajn zastavení uprostřed toho shonu. Vlastně jsem si neuvědomila, že advent by měl být o rozjímání a klidu. Proč všichni tak lítají a vyšilují? Byla jsem tam s mámou, otčímem a dvěma kamarádkama a bylo mi tak dobře! Opravdu jsem se cítila šťastná a vděčná za všechno, co mám. Opravdu se snažím neřešit p*y, ale důležité věci a je mi den ode dne líp. V práci jsem si začala zvykat a začíná mě to tady bavit. Po bývalé práci už mi tolik smutno není. Ženáč se sice stále ozývá, ale mě už to nechává chladnou. A ta pohoda je na mě celkem vidět. Začínám mít zase docela hezkou pleť, ty tam jsou všechny ty hnusy, které se mi objevily po tom šíleném stresu v létě. Takže si i po delší době připadám celkem hezká. Dneska jsem byla na kontrole u psychiatra a ten ze mě měl taky celkem radost. A tak bych zase mohla pomalu snížit léky.... Jo, je to všechno fajn.

A venku nádherně sněží a sněží a sněží... tak se zastavte a rozjímejte...