Jsem ráda, že je pátek. A jsem moc ráda, že na víkend nejedu ani k jednomu z rodičů. Budu hezky sama a v klídku. Zítra mě čeká návštěva u kamarádky, jdeme se tam podívat na její mimčo, neděli mě čeká odpoledne ve fitness a relaxačním centru. Tak se těším. 

Dneska a ve středu jsem mluvila s mamkou a obě jsme se vyhybaly tomu, co jsme si v pondělí řekly. Máma byla hodně udivená, že na víkend zůstávám v Praze. Samozřejmě by chtěla, abych jela k ní. Nedokáže si vůbec představit, že mám na víkend svůj program a ten není u nich... Ale bude tam brácha, takže tam budou mít aspoň jeho.

V práci mám za sebou docela úspěšný týden. Jsem moc ráda, že jsem tam nakonec zůstala. Bylo to dobré rozhodnutí.  Hlavně úterý bylo fajn. Kolem šesté jsem ještě v práci potkala svého oblíbeného kolegu. Myslím, že už jsem tady o tom psala. On mě odvezl na Anděl. A bylo to takové nějaké jiné.. Dneska na mě v práci mával... Kolegyně, která vymýšlí, jak udělat, abysme se dali dohromady mi řekla, když viděla jeho reakci, když mě viděl, že kdyby to věděla, tak by se na mě vyprdla.  Ono to potěší, ale stejně si myslím, že on je prostě takhle kamarádskej k hodně lidem. Prostě jsme si jenom v autě hezky popovídali. Pro mě to ale bylo jiné v tom, že jsem se cítila tak nějak v pohodě, byla jsem taková nějaká uvolněná a otevřená. Nevím, jak to vnímal on. Každopádně mě dneska rád viděl. Asi bych byla ráda, kdyby to mezi náma vyšlo. Ale nechci ho zvát na kafe já. Chtěla bych, aby mě začal sám od sebe vnímat jinak než jenom jako kolegyni... Jednou už jsem něco takového zažila.

To mi bylo 18 a na diskotéce, kam jsem pravidelně chodila, jsem potkala kluka, který se mi strašně líbil. Přesvědčovala jsem sama sebe, že ho prostě dostanu. Docílila jsem toho, že jsem se s ním seznámila. Pak jsem za ním občas nenápadně zašla pokecat, když jsem ho tam viděla. Jednou, když odjížděl, mi dal svoje telefonní číslo... prý kdyby něco... Byla jsem z toho nadšená! Jenže jsem si říkala, jestli to není trapný mu jen tak zavolat a co mu jako budu říkat. No, osmělila jsem se a zavolala mu. Už si nepamatuju, co jsem mu říkala... A jednou takhle v březnu, na maturáku (ne mém, já už jsem měla po maturitě) jsme spolu začali chodit. Pamatuju si, že jsem tam na tom maturáku děsně vyváděla, opila jsem se, tancovala jsem s kamarádem a natáhla jsem se tam, když jsme dělali otočku. Měla jsem z toho modřinu přes celé koleno a asi 14 dní jsem nemohla pořádně chodit.  Tam už jsem věděla, že je to dobrý. Domluvili jsme se, že se uvidíme druhý den na diskotéce a tak to začalo. On studoval v Liberci VŠ a každý týden mi od něj chodily dopisy. Dodnes si pamatuju, že v tom prvním dopise, mi od něj přišla i žvýkačka. Přesně ta, co jsem měla ráda. Všechno to mám napsané v deníku. Nedávno jsem si četla a div jsem se u toho nerozbrečela dojetím (samozřejmě jsem se nerozbrečela, protože to neumím), jak jsem z toho byla nadšená a šťastná! To bylo období, kdy jsem měla opravdu všechno, co jsem kdy chtěla. No, bohužel to trvalo jenom 2 měsíce. On potom přišel s tím, že vlastně neví, co chce a rozešel se se mnou. Další rok jsem snila o tom, že ho dostanu zpátky, ale to se nikdy nestalo. Dneska už je ženatý a má 2 děti. V létě jsem ho potkala, vypadá pořád stejně dobře.... s rodinkou mu to sluší, no.

Ale co jsem tím chtěla říct. Když jsem v těch osmnácti potkala kluka, který se mi líbil, tak se mi prostě líbil a chtěla jsem s ním chodit nebo se o to aspoň pokusit. Dneska, když se mi někdo líbí, tak hodně přemýšlím a hodnotím. Co dělá, jestli by mi byl nevěrný, jestli by mi ublížil, jestli bysme si rozuměli... Pořád něco řeším. Jenže to nikdy nepoznám, dokud si toho člověka nepustím blíž. Což nikdy neudělám, protože raději usoudím, že se ke mě vůůůůbec nehodí nebo by mi určitě zase ublížil a tak si k sobě raději nikoho nepouštím. Jsem jako ta princezna ve věži, o které jsem tady psala. Tak, a teď je načase udělat si v tý věži dvířka. Ty pomalu otevřít a vykouknout ven. A neleknout se, když uvidim venku nějakýho chlapa. Možná by tam časem mohlo přibýt i okno... Někdy bych i mohla zkusit z tý věže vyjít... Časem třeba nechat ty dveře úplně otevřené... Když na tomhle budu pracovat, tak si k sobě toho kolegu pustím blíž a třeba to nakonec opravdu vyjde. Chtěla bych zažít to, co jsem zažila tenkrát v těch osmnácti. Kéž by to vyšlo...