Dneska začnu trochu pozitivně, konečně. :-) Teď odpoledne se konečně po nějaké době cítím líp. V noci jsem sice zase spala blbě, budila jsem se každých 1-2 hodiny, takže jsem byla ráno docela zničená. Přece jenom, když se člověk nevyspí 3 noci za sebou, tak to není nic moc. To na psychický pohodě fakt nepřidá. Před polednem jsme jeli s bráchou k mámě na oběd, tam se mi nálada moc nezlepšila, protože tam se člověk pořád musí jenom usmívat. Jakmile je někomu blbě, tak je to problém. A protože já teď mám problémy, tak se máma i její manžel tvářili děsně. Jak jim dávám zabrat a jak je to se mnou strašný. Pak jsem se šla projít s kamarádkou. Ta je taky věčně nespokojená. V práci, s přítelem... všechno je špatně. Tak jsem si vyslechla stížnosti a šla jsem domu. Procházka na čerstvým vzduchu mi ale udělala dobře, občas vysvitlo i sluníčko. Akorát mě trochu naštvalo, když mi řekla, že se mi to holt takhle asi bude vracet už pořád a že bych se s tím asi měla smířit. Jenže já se s tím smířit nehodlám. Chci s tím bojovat a chci vyhrát. Chci normálně ŽÍT! Jak říká Oslík ve Shrekovi: "JÁ CHCI ŽÍÍÍÍT!" :-)

Když jsem se vrátila domů, tak jsem byla šíleně unavená. Tak jsem na chvilku zalehla a opravdu jsem usnula! To je naprosto úžasný! Mám z toho fakt radost, protože díky tomu se teď cítím líp. :-) Ale i přesto chci být ještě příští týden doma. Zítra dopoledne půjdu k praktický doktorce, nechci neschopenku od psychiatra. Asi tam budu dlouho, u ní je to vždycky na dlouhý lokte a fakt doufám, že mi vyhoví. Měla jsem od ní neschopenku i v létě a už pak chtěla, aby si mě převzal psychiatr, tak snad mi to teď ještě napíše.

Tak mě tak ale dneska díky mámě napadla jedna věc. Jaký já mám vlastně smysl života? Do léta jsem pracovala a dělala dálkově VŠ. Pak jsem udělala státnice a najednou nemám žádný cíl... To je dost smutný, ne? Před tím jsem měla aspoň přítele, ale teď už jsem delší dobu sama a mám hodně velký problém s tím, abych k sobě někoho pustila. Jeden můj kamarád to přesně vystihl, když mi řekl, že když jenom slyším kroky kolem té své věže, kterou jsem kolem sebe postavila, tak se hned naježím a ženu je pryč. Nemám problém se seznamováním, ani s tím, že bych se klukům nelíbila. Prostě je ale hned odpálkuju, neumím se chovat jinak. :-( Chci to ale změnit.

Mám kolem sebe sice dost lidí, se kterými se dá podnikat plno věcí - chodit do kina, sednout si, zapařit, jet na prodloužený víkend, chodit cvičit... Teď mě začalo bavit ještě focení. Vlastně se ani moc nenudím, přesto mi přijde, že hlavní místo v mém životě zabírá práce a to se mi nelíbí. Uvědomuju si, že vlastně asi ani žádný smysl života nemám.... A musí ho každý mít? Co to vlastně je?

Většina lidí kolem mě považuje za smysl života svého partnera, svojí rodinu. A co když je partner opustí? Tak o ten smysl přijdou? Pro co pak žijí? Někdo považuje za smysl svého života práci... Pak přijde o práci a co pak? Život by asi neměl stát jenom na jedné věci. Ve škole jsme se v psychologii učili, že život by měl stát na 3 nohách - práci, rodině, přátelích a koníčcích. A já mám pořád tak nějak pocit, že mi jedna noha chybí. Asi bych měla začít pomalu rozebírat tu věž.. Ale toho se právě děsně bojim. :-(