Včera jsem udělala obrovský krok v obraně svých hranic. Měla bych z toho mít radost. 

Jela jsem ráno normálně do práce tramvají. Nade mě si stoupla paní, která si četla časopis. Ale takovým způsobem, že když otáčela stránky, tak se jima málem dotýkala mého obličeje. Nemám to ráda. Nesnáším to. Copak ty lidi nenapadne, že jsou docela DOST blízko a že by mi to mohlo vadit? Asi nenapadne, no. Normálně bych jela dál, občas se na ní výhrůžně podívala (což jí bylo jedno, protože se na mě ani jednou nepodívala) a dusila v sobě vztek, jak někdo může být takový idiot. ALE! Tentokrát jsem se překonala, vyndala jsem si sluchátka z uší a úplně klidně jí řekla, jestli by s tím časopisem nemohla jít někam dál. Paní řekla, že se teda odsune a odešla úplně jinam. Tak jsem měla chvíli pocit, že asi nechápe a že si říká, co jsem to za idiota a že jsem možná měla mlčet. Ale proč bych měla pořád mlčet, když mi něco vadí? A tak je to vlastně docela fajn, že jsem se dokázala ozvat a nikdo mě nekousnul a vůbec nic na tom není.  Hned se cítím líp.

Večer jsem byla u psycholožky, která z toho měla obrovskou radost. Řekla mi, že dělám velké pokroky a jdu správnou cestou. Vlastně jsme toho ani moc nestihly probrat, protože jsem přišla pozdě a byla jsem tam po měsíci. A během toho měsíce se stalo tolik věcí, že se to prostě ani stihnout nedalo. A teď tam jdu zase až za měsíc, protože nemá dřív čas. Tak nevím, jestli tohle k něčemu je. Asi bych k ní potřebovala chodit častěji. Na druhou stranu na tom ale teď jsem docela dobře a zvládám to i bez ní. A vzhledem k tomu, že jsem na tom teď docela dobře, tak čekám, kdy zase přijde nějaký ten výkyv dolů.

Dneska jsem byla znovu u zubařky. Byla jsem tam asi hodinu, mám vykloubené čelisti a hlavu vzadu jsem měla úplně otlačenou. Přišla jsem tam zase s tím, že dostanu injekci, ale zase jsem to zvládla bez ní.  Dneska mi čistila a vyplňovala kanálky. Prej je to to nejtěžší ze stomatologie. Když jsem viděla ty mini nástroje, tak se ani nedivím. Mám takový pocit, že s tímhle zubem odešla i část té malé holčičky ve mě. Doteď jsem se vůči rodičům chovala pořád jako malá holka a teď se to změnilo. Začala jsem být zodpovědná za svůj život a za to, jak se chovám a co dělám. Určitě to není tím zubem, ale tím, že na sobě pracuju. Jenom ten zub má pro mě prostě takovou symboliku. Zubařka mi řekla, že to byl dneska takový zákrok, že bych se měla chovat jako nemocná a nesportovat. Tak jsem rovnou od ní šla domů a skoro celé odpoledne prospala.  Venku je na to ideální počasí. Poslední dobou jsem si zvykla skoro každý den cvičit Pozdrav slunci, tak to teď vynechám a budu na sebe hodná.

Od švagrové mám konečně pokoj a je to hrozně fajn. Svým chováním mi ale taky nastavila zrcadlo. Díky ní jsem si uvědomila, že mám docela fajn život. Nepotřebuju se na nikoho upínat a pořád někoho otravovat jako ona. Mám své kamarády a kamarádky, svoje aktivity a svůj život. Ona, krom toho, že si jde občas zacvičit, nemá nic takového. V podstatě je mi jí líto. A taky jsem si uvědomila, že i přesto, že já jsem na antidepresivech, tak jsem mnohem normálnější než někdo jiný, kdo na nich není. Tím myslím třeba jí.  Ale i pár kolegyň v práci. Pracuju na sobě, vážím si sama sebe víc a víc a taky se mám víc a víc ráda. Začínám pro sebe být nejdůležitější člověk na světě. Snažím se o sebe starat. Nejenom po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. No, prostě jsem úžasná. 

O víkendu se ozval Mr. Hračička, jestli s ním a s Objevem nechceme jet na Mallorku. Odmítla jsem. V tom termínu bych chtěla jet za kamarádkou do Švýcarska. A hlavně - oni chtějí jet na 10 dní a to je na mě moc dlouho. Takovou dobu bych s nima určitě nezvládla. Je možný, že k moři vůbec nepojedu, protože možná nebude s kým, ale asi je to lepší, než jet s nima. Možná toho budu litovat, ale nevím. Každopádně o tom pořád přemýšlím... Možná, kdyby to bylo na kratší dobu a jela by i Prudilka... Ta ale asi poletí za kamarádkou do USA.

Krnov se blíží víc a víc... a já se netěším. Už se těším, až budu zase zpátky.  Zase si vymýšlím nějaké tragické scénáře, jak nebudu moct spát a pak mi bude blbě atd, atd. Ale snažím se to změnit a říkat si, že to tam bude v pohodě. Tak snad bude.

A na závěr písnička, na které jsem ulítla až tak, že jí mám jako zvonění na mobilu.  Bez toho jejich kecání tam samozřejmě.

Helooo, oooo o ou.... yeah... Let´s dance!