Tak už jsem zpátky ze Švýcarska. Bohužel. Chci tam zpátky! Hned!  Vrátily jsme se včera v noci a dneska na mě padla docela melancholie z toho, že už jsem zpátky. Mám pocit, že jsem tam byla měsíc a ne jenom pár dní.

Vyrazily jsme v neděli kolem poledne. Bylo hnusně a dost pršelo. Lilo nám až za Norimberk. Pak přestalo pršet, vyjasnilo se a bylo i teplo. Protože Švýcarka vyrážela z ČR až kolem čtvrté odpoledne, udělaly jsme si s kamarádkou cestou výlet ještě do Štrasburku. To je tak krásný město! Zamilovala jsem se do něj a už jsem nechtěla pokračovat do Basileje. Prošly jsme si to tam, daly si pizzu k večeři a pak jsme běžely zpátky k autu a vyrazily jsme zpátky na dálnici, kde jsme měly na jedné z benzínek sraz se Švýcarkou. Do Basileje jsme dojely před půlnocí. Docela dlouho jsme si potom ještě povídaly, já odpadla jako první někdy před druhou, holky kecaly až do tří. 

Ráno byla Švýcarka objednaná na nějaké úřady ohledně vyřízení švýcarské SPZky na auto. Takže jsme se s kamarádkou v klidu nasnídaly, podívaly se do mapy, kam bychom chtěly vyrazit, četly si a tak. Ona Švýcarka dost zanevřela na Čechy. Rozhodla se ve Švýcarsku zůstat, proto už si tam zaregistrovala i auto. Já jsem měla dost velkou krizi, uvědomovala jsem si, že jsem v cizím prostředí a byla jsem nevyspalá. Hned, jak se Švýcarka vrátila, vyrazily jsme do Alp, na Jungfrau, kde je nejvýše položená železniční stanice. Bohužel jsme tam přijely pozdě a úplně nahoru už  vlak nejel. Vyjely jsme aspoň do 2.400 metrů a kochaly jsme se Alpama. Mě krize přešla už dole u vlaku a když jsme jely nahoru, tak jsem byla z těch hor úplně hotová a dojatá tou nádherou. Nahoře jsme si daly pití a dolů šly pěšky. Holky jsou horalky, takže ujdou cokoli. Já jsem po první třetině cesty řvala, že na další zastávce nastoupím do vlaku a zbytek cesty sjedu. Jít 3 hodiny pořád jenom dolů a ujít převýšení cca 1.200 metrů je fakt mazec. Ve Špindlu jsem zvládala chodit celý den po horách, ale jít jenom dolů, to je fakt hustý. Ale dala jsem to.  Dole už se mi klepaly nejen nohy, ale i ruce, takže už jsem nezvládala ani pořádně fotit. Pak jsme se zastavily v restauraci na večeři a jely dom. No, a já nemůžu chodit ještě dneska. Večer jsem upadla do kómatu a spala skoro celou noc.

V úterý jsme vyrazily do Curychu. To je taky moc pěkný město. Bylo i celkem vedro, tak jsme si s sebou vzaly plavky, že se vykoupeme v Curyšském jezeře. Neuvěřitelné, jak je tam všude čistá voda! Myslela jsem si, že si nejdřív projdeme město a pak zajedeme někam na pláž, tak jsem si plavky nechala v autě. Jenže jsme městem prošly rovnou k jezeru a já jsem byla docela zpruzená z toho, že s sebou ty plavky nemám. Sedly jsme si na nábřeží, daly nohy do vody a užívaly si tý nádhery. Holky se pak šly projít ještě kousek dál kolem jezera a já se tam vyvalila na kámen a opalovala se. Curych je prý i jedno z nejdražších měst a podle toho to tam taky vypadá. Vedle sebe jsou tam obchody jako Luis Vuitton, Gucci, Hermes, Burberry... Běhala jsem od výlohy k výloze a koukala na ceny. Ještě si budu muset máknout, abych si něco takového mohla koupit. Třeba jednou, až budu ředitelka.  Koupila jsem si aspoň celkem zajímavý tmavě růžový tričko s fialovým potiskem v Benettonu. Večer jsme si ještě prošly Basilej. Měla jsem pocit, jak když jsem v Itálii nebo ve Francii, všude restaurace, posezení venku, letní atmosféra. Nádhera.

Včera už šla Švýcarka do práce. My jsme se s kamarádkou vyspaly, sbalily a vyrazily směr domů. Cestou jsme se stavily ještě ve francouzském městečku Colmar. Další krásné městečko. Část města se nazývá "Petit Venice" - Malé Benátky. Tam je to tak krásný!!! Škoda, že jsem nemohla chodit. Šíleně mě bolely nohy. Hlavně lýtka a zadek. Tak jsem si to tam propajdala. Ještě jsme se zastavily na hlavní nákupní třídě a koupily si pár francouzských módních kousků. Mě nadchnul obchůdek Naf Naf. Koupila jsem si tam krásnou béžovo růžovou sukýnku s černýma puntíkama a se stužkou kolem pasu. No, a pak jsme jely domů. 

Nejdřív jsem se těšila na svůj klídek a svojí postýlku, ale čím víc jsme se blížily do Čech, tím víc na mě padala melancholie, že vlastně domů vůbec nechci. Cestou jsme si vždycky naladily nějaké rádio. Mě se nejvíc líbilo Bayern 1, kde hráli typické německé odrhovačky, ale vydrželo to tam vždycky tak asi minutu a kamarádka to hned přeladila.  Tohle nám po cestě taky hráli:  

Miluju tu písničku a teď jí mám ještě spojenou s tímhle výletem. Hráli jí zrovna, když jsme zastavily v Německu na benzínce a vedle nás zastavili dva Němci v meďáku kabrioletu.  Aaaaach. Kamarádka mě hned sprdla, že lidi, co jezdí mercedesem jsou kreténi. Nemá je ráda, no.  Líbil se mi tam dokonce i kluk, co nám dělal na tý benzínce kafe. Jo, v zahraničí je mnohem hezčích chlapů než tady v ČR. Taky jsem si tam trochu oprášila němčinu a francouzštinu, takže teď pořád někomu něco cpu německy. 

S kamarádkou teď plánujeme, že ještě pojedeme do Mnichova, kde je nějaký známý hrad a taky do Berlína. Ještě bych chtěla do Benátek. A ještě bych chtěla letos aspoň na pár dní k moři, akorát zatím nevím s kým. A taky uvidím, jestli mi vyjde ta nová práce. Pokud ano, tak pojedud na školení do Holandska a budu se muset zaučovat, takže na moře už asi nezbyde čas. Ale uvidíme. Jak mi to dopadne s prací se dozvím příští týden. Až tohle všechno projedu, tak už si snad budu natolik jistá v kramflecích, že zvládnu odletět do až New Yorku. Tam chci už od puberty.

Jo, a musím se přiznat, že pár dní bez internetu bylo super a rozhodla jsem se, že tady to psaní omezím. Dostala jsem se až tak daleko, že si formuju v hlavě jak sem napíšu cokoli se stane nebo na cokoli pomyslím. Chci žít skutečný život a ne pořád přemýšlet o tom, co napíšu na blog. A taky chci nechat život plynout a nestresovat se kravinama. Všechno je tak, jak má být. A hlavně, mám "365 tries to make it right" každý rok... Takže kein Stress.

Až zpracuju svých 600 fotek, co jsem za těch pár dní nasekala, tak udělám cestovní report.