Dneska mám opravdu radost, že je pátek! A svítí sluníčko! A čeká nás víkend plný sluníčka! Hurááá!!!  I když mě čeká víkend u mámy, takže venku sluníčko určitě svítit bude, ale nevím, jestli ho budu mít i v duši... To uvidíme. Pořád tak nějak cítím vztek kvůli tomu, co jsem psala minule a nechovám se k nim zrovna hezky... Ale nějak strašně taky ne.

Odpoledne jsem cestou z práce potkala kolegyni. Naštěstí mě neviděla a naše cesty se stejně zrovna rozcházely. Jeden čas jsem se s ní docela bavila, občas jsme si daly obídek, zašly si dolu do trafiky koupit něco sladkého, psaly si hodně po icq. Ještě přede mnou se s ní bavila ještě jedna kolegyně. Teď se ale spolu shodujeme, že se s ní bavit nedá. Myslela jsem si, že mám kolem sebe pár lidí, kteří si pořád a na všechno stěžují, ale na tuhle kolegyni teda nikdo nemá. To je opravdu extrém, který se nedá dlouho vydržet a musím se přiznat, že mě to štve. Ona má všechno. Je zdravá, má zdravé rodiče, ségru s rodinou. Všichni jsou zdraví a mají se rádi. Má dobrou práci, svůj byt, svoje auto, vypadá celkem dobře, chodí hezky oblékaná, má co jíst... Jediné, co nemá, je partner. Ale ona si neustále, opravdu NEUSTÁLE stěžuje! Absolutně ničeho si neváží a mě to štve! Mám i 2 kamarádky, které si taky stěžují a přitom se jim v životě stalo hovno (pardon). Nikdo jim neumřel, nikdo jim nikdy neublížil, jsou zdravé a mají dobré vztahy s rodinou atd.... a stejně si stěžují. Naopak mám známou, které se otrávila máma, když byla ještě díte. Další kamarádce se zabila máma týden před maturitou (srazilo jí auto, když jela na babetě), po smrti mámy se s ní přestal vídat i brácha, protože zjistil, že nemají stejného tátu, tak je odstranil ze svého života. Kupodivu - tyhle holky jsou absolutně v pohodě a život si užívají, neřeší pitomosti jako ta moje kolegyně - že se jí udělal špek, že vypadá starší, než ve skutečnosti je a proto si nikoho nemůže najít... Když mi přišel mail, že kolegyně organizuje prodloužený víkend v Alpách a já jí to poslala s tím, jestli nechce jet taky, tak si začala stěžovat, že jí to neposlala ta kolegyně taky, že jsem jí to přeposlala až já a že je tam v kanceláři zastrčená a nikdo se s ní nebaví a že .... a nakonec z ní vypadlo, že ty hory už jsou stejně pozdě (na začátku dubna - na ledovci je ale sníh pořád)... Pořád je všechno špatně! A já už na to nemám sílu. Od té doby, co jsem se vrátila do práce z neschopenky, jsem na icq neviditelná, aby mě neotravovala se svýma "problémama". Dokonce i kolega, který nic moc neřeší a je kliďas, jí začal nazývat prudilkou a taky se jí vyhybá. Ono je hrozně jednoduché sedět na prdeli a stěžovat si, ale nic s tím nedělat! Bohužel jsem si dřív taky hodně stěžovala. Teď už to ale nedělám. Jak jsem začala fotit, tak si všímám každého nového lístečku, nového kvítku, nově vykvetlého stromku... a jsem šťastná, že vidím! Jsem šťastná, že slyším a že můžu chodit... Proč si toho většina lidí neváží a všichni si jenom stěžují? Paradox je opravdu ten, že lidé, kterým se stala opravdu nějaká tragédie, si toho života váží mnohem víc. Nevím, no... co se týče té kolegyně, došla jsem už do takového stavu, že jsem na ní téměř alergická, takže se jí opravdu vyhybám. Mám totiž pocit, že kdyby z ní vypadla další stížnost, tak už bych jí musela poslat do prdele.

No, ještě se dneska stala jedna zajímavá věc. Odchází od nás jeden kolega a dal se na dráhu finančního poradce. Dneska jsem s ním měla schůzku a udělal mi analýzu mých financí. Ehm.... no.... já jsem absolutně strašná, co se financí týče. Pracuju 9 let a nic jsem si nenašetřila, naopak. Díky škole jsem se zadlužila, ale myslím, že bych nemusela, kdybych nemusela mít všechno co vidím. Teď už jsem se konečně začala dostávat do plusu, ale zase přišla neschopenka, takže na ty úspory teď musím sáhnout. Musím změnit hlavně svoje myšlení. Peníze totiž nejsou cíl, ale jsou prostředek k nějakému cíli... Já to sice vím, ale neřídím se tím. Takže mám teď za úkol psát si, kolik a za co jsem utratila a asi mi opravdu nezbyde nic jiného, než začít šetřit, abych si udělala rezervu alespoň těch 3 platů, kdyby se náhodou něco stalo.  Ve svém věku už bych přece jenom měla mít trochu rozum... Tak snad se mi to podaří.

Opravdu na sobě teď pracuju a od té doby, co jsem začala psát tenhle blog, jsem se začala cítit mnohem líp. Myslim, že je to vidět i z toho, jak píšu. Hlavně díky tomu, že to všechno napíšu, si docela srovnám myšlenky, uleví se mi a plno věcí mi i dojde...

Přeji všem krásný slunečný víkend!