... pokračování pro zvědavce.  Včera jsem končila článek tím, že mi přišla smska od pianisty, kde mi děkoval za krásný čas, který jsme spolu strávili a že doufá, že to cítím stejně. Napsala jsem mu, že to stejně cítím a že bych ho chtěla zase někdy vidět. Myslela jsem tím, že doufám, že zase někdy přiletí a uvidíme se. On mi po chvíli napsal, že bysme teda mohli zajít na kafe. A že pokud to nevyjde, takže až pojede metrem, tak bude mávat všem metrům, které pojedou v protisměru (oba jsme byli na Céčku). Miláček.  Mávat nemusel. Sešli jsme se na kafe na Ipáku. Já jsem byla celá nějaká rozhozená a konverzace, kterou jsme vedli mi moc nepřidala. Nejdřív jsme se teda bavili o tom, co jsme přes den dělali a jak jsme oba unavení a tak. Pak jsme se ale bavili o jeho ex. Rozešli se v létě, protože on se zamilovat do někoho jiného (už podruhý). Tak se s ní rozešel. S tou druhou holkou to nevyšlo, chtěl se vrátit, ale ona nechtěla. Ani se jí nedivim, když už jí to udělal podruhý. Jenže se v lednu sešli a prej to bylo, jak kdyby se mezi nima nikdy nic špatnýho nebylo. Je z toho rozchodu špatnej. Byla to jeho první láska a z tý se člověk vzpamatovává těžko. A taky to byla jeho nejlepší kamarádka. Co já vím, třeba se dají znovu dohromady. Hrozně se divil, že já nějak moc nerandím. Vysvětlovala jsem mu, že se bojím, že mi zase akorát někdo ublíží a řekla jsem mu, že je mi strašně líto, že když už se mi někdo fakt líbí, tak musí být zrovna z Amsterdamu. Řekl mi, že se určitě najde někdo takový i v ČR. Znovu mi zopakoval, že předchozí večer i noc byly úžasný a že určitě zůstaneme dál v kontaktu a až zase přijede do Prahy, tak se určitě zase sejdeme, ale že od něj nemůžu nic jiného čekat. Pak si ještě přisednul ke mě na sedačku a objímal mě a líbal. Pak už jsme se museli rozloučit. Takže padlo poslední objetí, poslední pusa a šli jsme každý svojí cestou.

Cestou domů mi v tramvaji tekly slzy, i když jsem se snažila nebrečet. Nešlo to zastavit. Kolikrát jsem tady zmiňovala, že jsem nikdy pořádně nebrečela, protože to prostě nešlo. Teď to bylo, jak když se protrhne hráz. Doma to propuklo naplno a brečela jsem skoro celý večer. Možná to bylo taky tím, že jsem skoro vůbec nespala, člověk je pak víc rozhozený. Šla jsem brzo spát a spala asi 10 hodin. Celý den jsem byla dneska docela v pohodě. Měla jsem hodně práce, tak jsem na to tolik nemyslela. Teď jsem ale začala psát tenhle pitomej článek a jak jsem si to všechno připoměla, tak tady zase řvu. Stýská se mi po něm a bolí to.

Přitom, když se zamyslim, tak si opravdu nedokážu představit, že bych se stěhovala do Amsterdamu. I když s prací bych asi moc velký problém neměla, protože naše firma tam má pobočku. Ale stejně. Opustit všechno tady... Nevim, prostě si to nedokážu představit. A jeho sem do toho bordelu tahat nechci.

Když vidim, co se mnou udělalo jedno setkání s ním, tak si nejsem jistá, jestli bysme se měli ještě vidět.

Tak už je jasný, že žádný stěhování nebude?

A tohle je písnička, kterou s ním mám spojenou. Oboum se nám líbí a já jí teď nemůžu poslouchat, aniž bych nebrečela.