Kdybych vymazala všechny svoje pocity, tak bych měla docela fajn víkend. Když jsem dneska psala kolegyni, co jsem dělala o víkendu, tak jsem si uvědomila, že jsem dělala samé super věci. Škoda, že jsem se podle toho i necítila. V sobotu před obědem jsem se byla projít v jedný pražský oboře, kde to miluju. Nikdo tam nebyl, všude bylo bahno nebo led, ale bylo to super. Ptáci už zpívali a hezky to tam vonělo. Jo, příroda mě nabíjí. Pak jsem přijela domů, dala jsem si sprchu, udělala si oběd a pak jsem vyrazila na masáž obličeje do centra. To bylo něco tak úžasnýho! Úplně všechen stres a napětí ze mě spadlo a cítila jsem se fakt super. Po masáži mě vyzvedla kamarádka a jely jsme ke mě. Ještě u mě nebyla na návštěvě. Bydlí v centru a jelikož je líná, tak se jí ke mě nechtělo jet tramvají. Ale koupila si nedávno auto, tak konečně přijela.  V neděli ráno mi bylo zase blbě, i když jsem se konečně vyspala (díky neurolu), tak jsem se vrhla do úklidu a do vaření. Na oběd jsem totiž pozvala mámu s otčímem, tak jsem si musela dát záležet, protože jsou to nároční strávníci. Bylo to fajn, chutnalo jim a hezky jsme si popovídali. Ale jeli brzo domů, protože byli unavení z víkendu na Moravě. Nechtěla jsem být sama doma, tak jsem vyrazila do bazénu a do sauny a bylo to taky fajn. Zní to hezky, ne? Jenže jsem sřídavě cítila úlevu a úzkosti, strach. Takže nic moc. 

Do sauny jsem si s sebou vzala knížku Beze strachu. Zase jsem se k ní vrátila a rozhodla se dělat ty cvičení co tam jsou a dočíst jí konečně celou. Jsem teda zpátky u první kapitoly a dobrá rada mi tam přijde, že si mám ten strach představit jako nějakého trapiče, před kterým neustále utíkám. Pak se mám zastavit, otočit se a podívat se na něj. Jenže mě nejde si ten strach takhle představit. Každopádně jsem před ním přestala utíkat. Když dostanu strach, tak ho prostě cítím. Hlavou si uvědomuju, že je to moje emoce a že nemůžu utéct před sebou. Tak se snažím zůstat v klidu a dýchat. Ne, že by mi to šlo, ale aspoň se snažím. Jo, na co ale zapomínám - je dobrý si představit, jak se strach vypařuje. Je dobrý ho vydechnout z plic, poslat mu přání všeho nejlepšího a zamávat mu na cestu. Tak to mě pobavilo.  No, ale asi na tom něco bude. A asi by taky bylo dobrý si uvědomit, že strach je jenom pomíjivá energie a že důležitost mu přidává jenom můj odpor a víra v to, co mi říká. A taky to, že nejvíc strachu cítim díky očekáváním a fantaziím. Ale tak to vím. Teoreticky.

Momentálně jsem u kapitoly, kde se popisuje, že je důležité mít odvahu být sám sebou. To asi jen tak někdo nemá. Všichni máme masky, aby nás ostatní viděli tak, jak chceme být viděni. Ne takové, jací ve skutečnosti jsme. Uvědomila jsem si to třeba dneska v práci. Absolutně jsem neměla chuť s kýmkoli komunikovat a na kohokoli se usmívat. Myslíte, že na mě někdo něco poznal? Ne. Kdykoli jsem někoho potkala, tak jsem se usmála. Tak nějak automaticky, i když jsem se cítila opačně. Nevim, proč to dělám. Asi by se nic nestalo, kdybych se neusmála, ne? V knížce se píše, že život podle falešného já nakonec může způsobit záchvaty paniky, nemoci atd. Protože nejsme v souladu sami se sebou a protože se bojíme, že ostatní přijdou na to, jací ve skutečnosti jsme. A my si myslíme, že jsme špatní. Což je blbost.

Zarazila mě tam ale jedna věc. I když možná mě zase tak nezarazila, spíš jsem si jí konečně přiznala. Někde jsem tam narazila na otázku, jestli vůbec chci beze strachu žít? Vzhledem k tomu, jak tady pořád píšu, že se z toho chci dostat, by se dalo očekávat, že bez něj samozřejmě žít chci. Ale víte, co bylo první, co mě napadlo? Že beze strachu žít nechci. Překvápko? Pro mě ani moc ne. Kdybych se z toho chtěla dostat, tak už jsem z toho dávno venku a pořád se mi to nevrací. Ale já nechci. Libuju si v tom svém strachu. Je to něco, co znám a nechce se mi to opustit. Když to změním, tak co přijde? Co když přijde zase ten strach a já na to nebudu připravená? Jenže to je moje podvědomí. Ale moje vědomí se z toho dostat chce. Takže podvědomí má smůlu. Budu si tak dlouho opakovat pozitivní věci a tak dlouho se budu tomu strachu stavět, až o tom přesvědčim i podvědomí a bude to dobrý. Potřebovala bych ale někoho, kdo mi bude připomínat, že v tom mám pokračovat i když už mi bude líp...

Dneska jsem to zabalila v práci brzo. Byl tam klid, prudící kolegyně je nemocná a další kolegyně jela taky domů, protože jí bylo blbě. Šla jsem na nábřeží, sedla si tam a koukala na labutě. Miluju to tam. Přepadal mě zase strach z noci, ale taky mi bylo strašně smutno. Chybí mi pianista. Strašně moc. Moc jsem se na něj upnula a nějak se nemůžu pustit. Ale musím. A přepad mě ještě jeden pocit, který mě zarazil. Strach z toho být sama se sebou. Strach jít domů, být tady sama se sebou celý večer i přes noc. To je přesně to, co mi říkal doktor - mám se naučit být sama se sebou ráda. Jenže já nejsem. Děsí mě to. Žiju tady sama už rok a ještě jsem si na to nezvykla. Když tady se mnou bydlel brácha, tak jsem byla šťastná, když nebyl doma a já mohla být sama. Teď bych dala nevím co, abych nebydlela sama. Máma s otčímem mi pořád říkají, abych se přestěhovala k nim, ale to nesmím. Byl by to krok zpátky. Musím se naučit žít sama a být sama se sebou. Nemyslím si, že jenom já s tím mám problém. Je plno lidí, kteří se toho bojí. Tak to řeší tím, že hodně pracujou a neustále něco podnikají, aby náhodou nebyli sami. Kdyby se posadili a přestali před sebou utíkat, tak by je možná zaplavil strejný strach a úzkost jako mě. Člověk je pak ale ve finále stejně nakonec sám, i když má kolem sebe spoustu lidí nebo ne?